Corcovado

Rio stadion Maracana, jméno Pelého na desce před stadionem

Další den našeho pobytu v Riu začíná návštěvou největšího fotbalového stadionu na světě, slavného Maracana, jež má kapacitu dvě stě tisíc diváků. Vystupujeme před svatostánkem všech fotbalistů. Rozměry stadionu, který byl postaven pro mistrovství světa v roce 1950 jsou impozantní a přes své stáří nevypadá vůbec zastarale. Železobetonové tribuny se tyčí do výše mnohapatrového domu. Před hlavní bránou vidíme na bronzové desce sestavu Brazílie z finále mistrovství světa v roce 1950. Mezi jinými čteme i jméno nejslavnějšího fotbalisty světa, Pelého. Ačkoli udělali domácí vše proto, aby mistrovství vyhráli, podlehli ve finálovém utkání Uruguayi. Celá Brazílie nesla tuto porážku velice těžce. Ze stadionu míříme k pahorku Corcovado.

Novodobý div světa

Rio, socha Krista na vrchu Corcovado

Na vrchol sedm set pět metrů vysokého pahorku, jemuž vévodí světoznámá socha Krista Vykupitele, jedeme ozubnicovým vláčkem. Trať se klikatí tropickým pralesem. Poslední úsek cesty jedeme výtahem a ocitáme se u paty slavné sochy. Ta je třicet metrů vysoká a stojí na osmimetrovém podstavci. Socha byla zhotovena v roce 1931. Je celá z betonu a je opatřena ochrannou vrstvou z mastku. Stojíme na schodišti pod sochou. Všude je plno lidí a všichni se chtějí u sochy vyfotit. Stoupáme na vyhlídkovou terasu, ze které se nám otevírá nezapomenutelný panoramatický pohled na celé město. Vlevo od nás rozeznáváme mohutný stadion Maracana, pod námi se rozprostírá malebné jezero Rodrigo de Freitas, přímo před námi se rýsuje nezaměnitelná silueta hory Sugar Loaf a vpravo leží široké pláže Copacabana a Ipanema. Okolo sochy krouží vrtulník, který z letiště pod kopcem opakovaně vzlétá k okružním letům kolem sochy. Stojíme u zábradlí terasy, mlčky pozorujeme Rio a jsme okouzleni jeho krásou. Před očima máme úžasnou scenérii strmých lesnatých kopců, které jakoby prorůstaly zástavbou bílých domů, ze kterých vyčnívají četné mrakodrapy. To vše je zalito sluncem a orámováno modrým oceánem s krásnými plážemi. Je čas se vrátit. Proplétáme se záplavou lidí přes terasu k východu. Turisté si mezi sebou vzrušeně vyměňují dojmy v mnoha známých i nám nesrozumitelných jazycích. Scházíme po dvě stě dvaceti schodech dolů ke stanici zubačky. Cestou míjíme kapli umístěnou v podstavci sochy a s přáním se sem ještě jednou vrátit, vhazujeme dovnitř minci.

Brazílie, země exotických rostlin

Projíždíme ulicemi Ria na severní předměstí. Zastavujeme v centru na prohlídku chrámu sv. Benta a kláštera Benediktýnů s chlapeckou školou. Vydáváme se pěšky kolem výstavné budovy divadla a staré katedrály k pěší zóně. Ta začíná u radnice, která patří mezi nejstarší budovy ve městě. Proplétáme se spletí úzkých uliček až k historické budově bývalé celnice. Odtud se vydáváme do botanické zahrady. Procházíme rozlehlým areálem, zastavujeme se u zajímavých rostlin a posloucháme odborný výklad pracovníka zahrady. Uprostřed zahrady nás zaujaly vysoké palmy, které tu nechal vysadit portugalský král Jan VI. Při procházce zahradou postupně poznáváme železný strom s velice tvrdým dřevem, opičí strom, který má kmen jakoby bez kůry. Opice se mu vyhýbají, protože na jeho hladký kmen nedokáží vyšplhat. Strom Pao-Brazil, ze kterého se získává červené barvivo. V jiné části zahrady se pokoušíme čichem rozeznat exotická koření, rostoucí na stromech a keřích. Procházíme pavilon růží a masožravých rostlin. Míjíme obrovský bambus vysoký jako patrový dům, s výhonky silnými přes dvacet centimetrů. Poznáváme kávovník a dozvídáme se, že sisalový provaz se vyrábí z agáve, jejichž veliké růžice tvořené zubatými dužnatými listy zde rostou v mnoha druzích. Prohlídka botanické zahrady končí. U brány na nás čeká terénní vozidlo, nastupujeme do něj a vydáváme se na prohlídku Atlantického pobřežního pralesa.

Národní park Tijucca

Tropický prales dříve pokrýval celé pobřeží oceánu. Postupně však byl vykácen a na jeho místě se pěstovala káva. V důsledku toho se začala ztrácet voda. Část pralesa proto byla kolem roku 1820 znovu vysázena. Tak vznikl na okraji Ria, na ploše tři sta kilometrů čtverečných, národní park Tijucca. Projíždíme parkem po úzké asfaltové silnici. Koruny vysokých stromů tvoří nad silnicí klenbu. Zastavujeme u vodopádu, padajícího z vysoké skály. Přesto, že je zimní období, roste na keřích spousta květů. Květy některých keřů dokonce obletují velcí pestrobarevní motýli. Na jednou místě míjíme skupinu mladých mužů běžících po silnici v sevřeném útvaru. Jsou to bomberos, místní hasiči, kteří zde mají cvičení. Přijíždíme na okraj pralesa. Zde je na vysoké skále vybudována lesní vyhlídka, ze které je pěkný výhled na severní část Ria. Již se stmívá a poslední sluneční paprsky se odráží od bílých fasád domů. Vracíme se zpátky do města. Sjíždíme dolů na pobřeží oceánu. Ve svahu, u jedné z mnohých zatáček, stojí pozoruhodný dům, který se na první pohled odlišuje od ostatních domů kolem. Žije zde, dnes šestadevadesátiletý slavný architekt Niemeyer, který dům sám projektoval. Při pohledu na dům si uvědomujeme, že jsme v Riu a jeho okolí viděli již několik budov, které navrhoval tento architekt. To jsme ještě netušili, že se s jeho dílem budeme setkávat téměř na všech místech, která v Brazílii navštívíme.

Současná karma článku: 15.22
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

Rio stadion Maracana, jméno Pelého na desce před stadionem	Rio stadion Maracana
Rio de Jeneiro socha Krista na vrchu Corcavado	Rio, safari pobřežním Atlantickým pralesem

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky