
Nezvolil jsem hraniční přechod na panamerikáně, kde to prý jakž takž odsýpá, ale chtěl jsem si zkrátit cestu přes přechod více na východ, mezi městy Los Chiles (CR) a San Carlos (Nica).
Přestože Costa Rica je velmi moderní stát, v Los Chiles chcípl pes. Pár obchodů, pár hospod, pár hotelů, velký travnatý náměstí a konec silnice. Dál se musí lodí. Jen pár cedulí u cesty upozorňuje, že vláda na region myslí. Bohužel JEN myslí. A žádná loď už ten den nejede.
Kupuji si redukci na naše zástrčky, abych si mohl nabít baterku ve foťáku, dávám si zmrzlinu, pak pivo a jdu spát.
Druhý den vstávám v šest, v sedm už stojím před domkem Migracion, přesně jak mi poradili nějací dobří lidé. Marně. otvírají až v osm. Dostávám razítko, platím poplatek, měním pár Cordobas a jdu do přístavu. Mám ohromné štěstí, loď má odjet každým okamžikem. Dávám si druhou snídani. Opravdu, netrvá to moc dlouho, jen tři hodinky, začne pršet, a v tom dešti se na molu vytváří fronta. Už po půl hodince nastupujeme do bárky, která má igelitové bočnice, takže jsme aspoň v suchu.

Období dešťů je období dešťů. Igelitová okna nevidím na cestě poprvé. Později zkouším i igelitovou střechu. A vlastně zkouším i provedení cabrio, což už je v tom lijáku trochu moc.
Do Nicaragui se jede asi hodinu po řece, pak vjíždíme na jezero Nicaragua. Přestává pršet a v dálce se rýsuje přístavní město San Carlos. O něm se říká, že jediný důvod, proč tam zůstat je, že zrovna nic nejede pryč.
Mě se to nezdá tak hrozný. Vlastně vůbec ne. Dokonce se mi tam líbí. Po sterilní Kostarice na mne okamžitě dýchá středoamerická atmosféra. Rozbahněný autobusák, barevně natřený školní autobus, vůně grilovaného čehosi a hlasitá hudba. Paráda. I cesta, která zdaleka není zpevněná, dotváří atmosféru, na kterou jsem se těšil.
V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky