
Jako jedno z prvních míst, která chceme navštívit, jsme zvolili národní park El Cocuy. Protože v průvodci (LP) jsme se nedozvěděli skoro nic (a co jsme se dozvěděli, byl blábol – že by?)
Cesta, která se na mapce zdála kousek, vedla ve skutečnosti horama, hrozně se klikatila a trvala vždycky o dost déle, než jsme čekali. Z Pamplony, přes Malagu a Capitanejo, jsme se konečně dostali do městečka El Cocuy. Ještě před několika lety to byla oblast, kde operovala guerilla a pro turisty to tu tak úplně nebylo vhodné. I když se situace už docela změnila, pořád sem nějak moc zahraničních turistů nejezdí.
Když jsme projížděli nějakým horským městem, latinsko-americké rytmy v reproduktorech nahradila jiná melodie, pompézní, známá. Po chvilce přemýšlení jsem si vzpomněl na Internacionálů. Trochu jsem znejistěl, jestli to něco neznamená. Pak skončila a z rádia zas hráli normálně. Samozřejmě to Internacionála nebyla, oni takhle čas od času pouštějí kolumbijskou hymnu.
V hotelu, kde jsme se ubytovali za necelou stovku, nás už ani nepřekvapilo, že jsme od pokoje nedostali klíče. Když jsme odcházeli, prostě jsme přivřeli. To je asi věc, která se časem změní.
Na hranici národního parku jsme jeli ráno s mlékařem – autobusem, který z jednotlivých farem sbírá mléko. Odjezd v šest ráno z náměstí, dvacetikilometrová cesta trvá přibližně hodinu.
Samotný pobyt v horách byl unavující neustálým deštěm, který začal asi v jedenáct a ne a ne přestat. Ve dvě odpoledne, po zdolání průsmyku ve 4400 m, jsme další pochod vzdali a zalezlí do našeho TESCO stanu za 250 Kč, protože nemělo cenu jít dál. Po šestnácti hodinách klepání kosy ve stanu, jsme vstali, sundali oblečení, které obstojně namoklo přes noc, oblékli oblečení, které namoklo den před tím a vydali se zpět.
Náš „trek“ jsme definitivně ukončili úplně dole, kde jsme v jedné salaši vyměnili prodojený TESCO stan za teplou polévku a kafe. Splnil svůj účel a my neměli v úmyslu se s ním dále nosit. Zajímalo by mne, kolik z těhlech stanů se dostalo do čtyř tisíc…