Zimní toulky šumavskou lokálkou

Mé oficiální označení je 810510–8, lidé znalí mě však familiárně nazývají „Orchestrionem“ či „Plevelem“. Stojím na poloprázdném šumavském nádražíčku, které jako kdyby se nehodilo do dnešní uspěchané doby a zatímco těžké, šedé mraky slibují další sněhové vločky, přede mnou je 14 kilometrová cesta do nitra a tak trochu i do historie Šumavy. Cesta to nebude příliš náročná. Nečeká nás žádné náročné stoupání. Během ní vystoupáme o přibližně 60 výškových metrů a v Novém Údolí, kde před lety železniční trať přetínala státní hranici a pokračovala do Bavorska, staneme v nadmořské výšce 805 m.n.m.

Motoráček právě opouští žst. Černý Kříž a míří ke státní hranici.

Ale teď teprve startujeme na naši pouť. Střechy volarských domů se ztrácejí v dáli a koleje před námi kličkují mírně zvlněnou šumavskou krajinou. Jen přibrzdíme v zastávce Dobrá na Šumavě a nezapomeneme zahoukat a pozdravit pana Němečka s jeho hospůdkou, kde se tak nádherně sedí za zimních večerů, kdy se za okny stmívá a rtuť v teploměru klesá hluboko pod nulu. Teď je však ještě den a nás čeká zastavení na snad nejpůvabnějším šumavském nádraží – na Černém Kříži. Ve sněhových závějích a pod zataženým nebem vypadá snad ještě opuštěněji. Koleje a výhybky takřka mizí pod bílou duchnou a alespoň mě připadá, jako kdyby se tu zastavil čas. Přesto tato železniční křižovatka pamatuje časy, kdy nádražím projížděly přímé vlaky do bavorského Pasova, kdy sem zajížděly rychlíkové spoje dokonce až z Prahy. Nikdy tu však nezaniklo ono úzké sepětí moderní techniky a přírody. Dokonce srnčí rodinky tu přicházely k vlakům, celé zvědavé na zázraky moderního věku.

Až sem Vás doveze motoráček z volar. O něco dále koleje končí a na bavorské straně není po železnici ani památky.

Vydejme se však vstříc dalším kilometrům, právě těm, které v padesátých létech minulého staletí zmizely ze železničních i turistických map. Už téměř dvacet let si mohu vychutnávat krásu toho kouta Šumavy, který byl po dlouhé roky běžným turistům odepírán. Dlouhý táhlý oblouk mě přivede do zastávky Stožec, turistického centra celé oblasti. Ještě předtím si však zahoukám, neboť předpisy a blížící se železniční přejezd si to žádají. Původní budova železniční zastávky už před časem změnila svého majitele a byla nahrazena novým, přesto vkusným a jednoduchým dřevěným přístřeškem. Před deštěm a sněhovými vločkami ochrání, příliš se tu však nezahřejete. Ještě že je v dosahu restaurace a informační středisko NP, kde životodárné teplo naleznete.

Ze Stožce na Nové Údolí už je to jen kousek. Pouhé dva kilometry nás dělí od hraniční čáry, dříve dělící dva nesmiřitelné světy. Je jen dobře, že se situace radikálně změnila. Zastavuji na konečné. Kolejnice sice pokračují dále, překonají sto let starý můstek přes Studenou Vltavu, ale jen několik metrů za hraniční závorou definitivně končí. Je to taková malá, svým způsobem ale zajímavá fikce. 105 metrů překoná napodobenina parní lokomotivy za 24 vteřin, aby alespoň symbolicky spojila dva kdysi nesmiřitelné světy. I její zásluhou sem přišel nový život. Těžko se podaří zopakovat zázrak z roku 1910, kdy do těchto míst dorazil „ocelový oř“, ale i pouhý náznak něčeho nového, lepšího stojí za to. Nově vybudovaný pension tu sice delší dobu jen živořil, ale s novým nájemcem a rozumnější cenovou politikou, snad přinese tomuto skoro zapomenutému koutu Šumavy novou „mízu“.

Je večer, na břeh Studené Vltavy opět dosedají sněhové vločky a je čas myslet na návrat. Jízdní řád je neúprosný. Ještě počkáme na pár běžkařů, kteří na zastávku dojíždí doslova „za pět minut dvanáct“. Trocha tolerance a shovívavosti je na místě. Já jsem totiž poslední motoráček, který dnes z Nového Údolí odjede. Těm, kteří dojedou pozdě se nabízí pouze dvě alternativy. Buď přenocovat ve zdejším pensionu, jen pár desítek metrů od hraničního přechodu, nebo vyrazit hezky po svých směr Stožec.

Loučíme se s Novým Údolím. Příkrov tmy se pomalu vkrádá do okolních, sněhem zasypaných niv, když naposledy zahoukám a zamířím do vnitrozemí. Jen na chvilku zastavíme ve Stožci a znovu se pokocháme romantickým nádražíčkem v Černém Kříži, které čertví proč zatím žádného filmaře neoslovilo. Ještě zaduním po mostě na tokem Studené Vltavy, spěchající od bavorské hranice, v dáli se rozsvítí první světla Volar, ale to už jsme skoro doma. Hezky se v depu uvelebím v závětří sněhové závěje a budu vědět, že už za pár hodin znovu vyrazím, s ještě pospávajícími cestujícími na palubě, do srdce mé milované Śumavy.

Z depa žst. Volary „Orchestrion“ 810510–8

Současná karma článku: 12.22
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

Z volarského nádraží	Zima na Černém Kříži
Hraniční přechod Nové Údolí	Tak tady končí koleje.
U bavorských hranic	Zima na Černém Kříži

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky