Za thajským stolováním do thajské restaurace

Prodíráme se rušným provozem v centru Bangkoku a pomalu začínáme chápat význam sousloví „v žáru velkoměsta“. Doslova ze všech stran na nás útočí vedro. Ze stěn mrakodrapů i „obyčejných“ domů, z rozpáleného asfaltu ulice, z výfuků a od motorů autobusů, aut a motocyklů, i ze smogem zastřeného modrého nebe, na kterém se slunko rozpaluje do nesnesitelného žáru. Rychle prchnout do stínu, do klimatizovaných prostor některého ze zdejších obchodních domů! Konečně nás do své konejšivé náruče uchopilo chladivé prostředí jednoho z nich. Za prosklenými dveřmi zůstalo vedro, nedýchatelný vzduch a hlomoz ulice. Hlava přestává třeštit z toho všeho a organismus konečně přestává myslet na to jediné – pít, pít, pít!

Je čas porozhlédnout po nějaké restauraci, ale rozhodně netoužíme znovu vyrazit do výhně panující venku. Pomalu procházíme jednotlivými patry obchodního centra. I přes neznalost thajštiny bez problémů rozpoznáváme, kam zamířit za dobrým obědem. Kroky úředníků evidentně mířících v polední přestávce za obědem, nám jsou dobrým vodítkem.

Křehká dívenka v roli jakési manažerky restaurace sice nevládne angličtinou, nikterak jí to však nebrání se s námi domluvit a usadit u stolu a to vše s úsměvem. V Asii samozřejmost, u nás bohužel spíše výjimka. Po zasednutí ke stolu, se sice na malou chvíli dostavuje úleva pro namožené nohy i pro vedrem celkově zdeptaný organismus. Stačí ale jediný pohled na okolo hodující Thajce a nervozita je zpět. Složitosti stolování nás odrazují od jakýchkoliv experimentů a raději volíme jistotu v podobě kachního a vepřového masa nakrájeného na plátky. Malý experiment v podobě houbovo-zeleninové polévky, si nicméně neodpouštíme, ale po původu všech ingrediencí plavajích v míse jsme se raději nepídíme, pamětlivi upraveného přísloví našich babiček, co oko nevidí, to paseku v žaludku netropí. Nikde jsme se nedobrali receptu, podle jakého Thajci kachní a vepřové maso připravují, a musíme dodat bohužel, protože tak nádherně šťavnaté a přitom měkké maso jsme snad v žádné restauraci u nás nejedli. Je úplně jedno, zda se jedna o kachnu se zeleným kari, kachnu po sečuánsku, s bambusovými výhonky a houbami, kachnu tří barev, s ananasem nebo „Chop Suey“ se zeleninou. Nu, nakonec možná lepší, když člověk neví!

Při tom množství skleniček, talířků a mističek, je malým kumštem zjistit, co k čemu vlastně slouží, ale pokukováním po sousedních stolech se nám to jakž takž daří. Asi největší trauma ovšem máme z toho, abychom třeba vodu na mytí rukou nepovažovali za aperitiv a opačně. Žádné označení nikde nemají, tak je to klidně možné. Dominantním prvkem zdejších stolů je velká mísa, opatřená, jak jsme později zjistili, ve spodní části hořákem a sloužící k vaření nejrůznějších polévek a dokončování pokrmů přímo na stole. Její funkci jsme mohli dobře pozorovat u našich sousedů, kteří nádobu s vroucí vodou postupně zaplňovali nudlemi, zeleninou, různými druhy masa, aby vše na závěr dochutili rozmanitým kořením a bylinkami. Zmiňované ingredience jsou stolujícím doneseny oddělené na jednotlivých mističkách, takže nádobí je kolem toho až neskutečně. Ťedy pracovní síly na mytí nádobí, se tady o svůj „džob“ rozhodně strachovat nemusí. Velmi tenkým ledem, na který se s bušícím srdcem pouštíme, jsou omáčky servírované jak k polévkám, tak k hlavnímu jídlu. Jelikož jsme hosty v klasické thajské restauraci, tak jejich pikantnost tomu odpovídá. Nabýváme dojmu, že tady musí být pálivé snad i mateřské mléko! Je neuvěřitelné, jaké „ohně“ dokáží místní do sebe nasypat. Osobně si myslím, že zmiňované hořáky tu byly celkem zbytečné. Stačilo by kápnout pár kapek nějaké pikantní omáčky, a voda by přeběhla varem taky. Po opatrném testování se nám daří vybrat jednu omáčku jako relativně poživatelnou, přesto se nám čela brzy rosí (ne vedrem). Alespoň žemaso na našich talířích, vařená rýže a zelenina v sobě naštěstí nic extra pálivého nemají.

Z restaurace nakonec odcházíme spokojeni. Představa „divočiny“ líčené ve většině akčních filmů z asijského prostředí se nenaplnila. Místo špíny a nepořádku nás čekala čistota, kvalitní jídlo, ochotný personál, rychlá obsluha a hlavně příjemný chládek, který ostře kontrastoval s tím vedrem na ulici. Snad jen zpočátku jsme byli trochu nervózní z těch úsměvů všude kolem nás. Nevědíce, zda se Thajci smějí nám, zda jsme se nedopustili nějakého „faux-pass“, jsme se jaksi nemohli dostat do „tempa“. Avšak jen do chvíle, kdy jsme pochopili, že se nesmějí nám. Oni se smáli na nás! Pro středoevropany trochu nezvyklé, že!?

Současná karma článku: 8.12
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

Ulice v Bangkoku	Ledová kola - noční můra hygieniků v tropech
kachna	vepro
kachny

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky