nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Gigantický výkon v Gigantických skalách

tenerife-giganticky-vykon-1

Náš džíp se svíjí po klikaté silnici v horách, odkud se nám otevírají krásné pohledy. Je svěží ráno a moje nálada je plná očekávání a vzrušení. Gigantické skalní stěny Acantilados de los Gigantes se hrozivě tyčí nad západním pobřežím jednoho z Kanárských ostrovů – ostrova Tenerife. Jejich příkré stěny strmě spadají do moře a vytváří podmanivou kulisu pro dobrodružné představy. Kdysi v nich prý sídlili piráti stejně divocí jako tito skalní obři. Jak divoká je asi soutěska, která jimi vede? Dnes bych to chtěla zjistit v klínu Gigantických skal. Jsem paní v létech, a tak se mi do mysli krade záludná otázka: „Jak to zvládneš?“ Odpověď stále oddaluji, protože neznám odpověď. Vím jen, že na trek skalisky se chci vypravit. Nekonečnými serpentinami se dostáváme k nejpopulárnější horské vesničce Masca sídlící ve výšce 600m n.m. Je to skutečně dech beroucí podívaná. Víska je vlastně hrstka starých kamenných domů s osobitým kouzlem. Před nedávnem sem dorazila pro vesničany velká vymoženost – elektřina.

Masca je výchozí bod pro trek útrobami Gigantických skal, a to divokou soutěskou Barranco de Masca. Trekové výpravy jsou doporučovány s horským průvodcem, protože cesta je značená jen částečně. Delegátka v letovisku mě ubezpečovala, že osmikilometrový trek lehce absolvují i starší lidé. Z jejího pohledu jsem pochopila, že starší člověk je každý mezi čtyřicítkou a smrtí a srdnatě jsem se na trek přihlásila.

Průvodce, bratislavský student Boris, si zde vydělává jako horský průvodce. Naše skupina sestává z různých národností, a tak Boris začíná slovenštinou, pokračuje v angličtině, němčině a končí francouzštinou. Boris nás před vstupem na úzkou strmou stezičku plnou drobného ujíždějícího kamení vyzval, abychom svou přítomnost na treku ještě uvážili, ale nikdo se nechtěl vzdát. Dali jsme se do husího pochodu. Když mi několikrát pod nohama ujelo kamení, tak se mi zlomyslný hlas v mysli vysmíval: Tak už je to tady a co těch osm kilometrů možná ještě horší cesty? Co na to bolavá kolena? – No ta tedy pěkně naštvu, ta se mi za to určitě odmění, ale já na ten trek chci, copak jsem nějaká bábovka? – A odhodlaně jsem se sunula po kamíncích dál. Boris nám na skalním převisu opět opakoval výzvu k návratu slabších povah, ale všichni jsme se tvářili, jakoby trek byl pro nás každodenní nutností. Boris pochopil, že se nás nezbaví, a tak nám začal poutavě vyprávět o nejrůznějším bejlí, které kolem nás rostlo.

Dál cesta vypadala optimističtěji. Všichni zuřivě fotografovali a hýřili dobrou náladou. Hopsali jsme z jednoho balvanu na druhý a radovali se z krásného počasí. Nad námi modrá obloha, slunce hřálo, ale nepálilo a vánek nám ovíval čela. Po pár set metrech, ale přišlo dobrodružství. Pěšinka nás zavedla na skalní útes, jehož úzký okraj byl oblý a klouzavý. Boris nám poradil, abychom se přidržovali útesu. Dobrá rada nad zlato. Útes byl stejně hladký a ruce po něm klouzaly. Pod námi se černala strž a potutelně vybízela k návštěvě. Jedna Angličanka v mých letech měla v očích dost velký údiv, a tak jsem s ní laškovala a dodávala jí i sobě kuráž – něco jako, že jsme statečné ženy a že to zdoláme a všem ukážeme. A ukázalo se, že takovýchto podobných siláckých vět jsme po dobu treku museli použít hodně.

Třeba hned na dalším skalním plochém převisu. Lidičky dole pode mnou vypadali úchvatně. Méně úchvatná byla jistota, že nejsem pták, abych za nimi slétla a nechápala jsem, jak se tam dostat, když nikde nebyla ani stezička. Dobrák Boris mi ukázal uzoučký průduch mezi skalami a řekl lakonicky:„tudy“. Připadalo mi, že chce něco stejně absurdního jako strčit hlavu do lví do tlamy. Stiskla jsem pevně zuby, nadechla se a soukala se do průduchu v naději, že tam někde bude po čase pevná zem. Když jsem na ní dopadla, připadala jsem si jako hrdinka a zachvátila mě bujará veselost. Vlastně nejen mně. Všichni měli radostné odhodlání napsané na čele. A to bylo moc dobře, před námi ležel ještě hodný kus dobrodružné cesty. Na klidnějších místech jsme se posilovali sendviči a posilovaly se jimi i místní kočky, které nás doprovázely. A byly stále při chuti a museli jsme přiznat, že stále mrštné. Na rozdíl od nás. Nám postupně síl ubývalo a mně se stále vtírala myšlenka, že dřív tudy vedla jen oslí stezka a dnes ty čtyřnohé osly nahradili dvounozí.

Čím níž jsme klesali, tím menší a nepatrní jsme si mezi těmi obřími skalisky připadali. Holá skaliska na nás pohrdavě shlížela ze své nebetyčné výšky. Uf, uf, uf. Další převis. A další balvany, na které už má kolena odmítala vylézt. Ale můj duch byl nezlomný a tvrdohlavě mé znavené tělo postrkoval dál. Ale ani ostatní, kromě čiperného Borise, nevypadali moc čerstvě. Ani Angličanka, když mi sdělovala, že jsme stále „brave“, moc brave nezněla. Mě na nohách už držela jen slova z propagačního letáku, která zněla: „po sestupu soutěskou se dostanete k malebné pláži, kde se můžete vykoupat“. Po čtyřech hodinách osmikilometrové cestě-necestě nejdivočejší roklí jsme se přivlekli k úzké zátoce poseté balvany velkými jako hlavy tyranosaurů. Nevěřícně jsme koukali na tuto „malebnou pláž“ končící něčím, co vzdáleně připomínalo molo pirátských člunů z roku raz dva. Nedala jsem se odradit od úmyslu, ponořit své zmožené tělo do chladivých vln oceánu a přes hlavy druhohorních příšer jsem k ní doklopýtala. Mokrá úleva se rozhostila po celém těle a můj duch se v hrudi nadýmal pýchou. Ano, přežila jsem, překonala jsem se a zvítězila. Byla jsem skutečně „brave“.

Blog: Irena
Názory k zápisku: zatím žádné
28.6.2009 17:51
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 20.05
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist