nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Po cyklostezce "Odra - Nisa" na kole k Baltu

ÚVOD

Již mnoho let mě lákalo dojet o prázdninách někam daleko na kole, pokud možno k moři, protože moře je zajímavý a motivační cíl dlouhé cyklocesty a je hezké celý další život si říkat, že jsem dokázal dojet na kole z domova k moři. Ale doposud jsem realizaci tohoto přání vždy odkládal a přednost dostávaly jiné cesty. Mimo jiné i proto, že jsem velice nešikovný a neschopný na jakékoliv opravy a technické problémy, které mohou s kolem snadno během cesty nastat. Nejsem schopný opravit a vyřešit u případné závady téměř nic. Přitom na dlouhé mnohasetkilometrové cestě je velice pravděpodobné, že různé technické problémy s kolem nastanou. Dále je to na kole složité i s počasím, při dešti bych musel být někde třeba dva dny schovaný, protože jízdu v trvalém dešti nesnáším. Když fouká vítr, v 90% případů člověka na kole brzdí. Když je vedro, což v létě bývá, je to také očistec. No a na noc není zdaleka tak jednoduché někde složit v přírodě hlavu, jako když jsem na pěším treku nebo když třeba cestuji autostopem. A to nemluvím o tom, že na kole se člověk za den totálně propotí a potřebuje se večer někde trochu umýt a opláchnout, já však nemohu spát po hotelích a utrácet každou noc za ubytování. To jsou všechno komplikace, kterých je v celkovém součtu velký balík a které mě vždy brzdily v uskutečnění dlouhého cyklistického putování. Vyrazil jsem takhle jen jednou a to už je nejméně 15 let zpátky. Za tři dny jsem přejel republiku z domova z Ústí až na Břeclavsko, pak to začal obloukem stáčet zpátky na západ, čtvrtý den jsem dojel k Vranovské přehradě, ale pak začalo dva dny pršet, já je přečkal stísněný v kempu v minichatce, kam se kolo téměř ani nevešlo a pak po deštích už jsem neměl motivaci a touhu pokračovat, těch zhruba 500 km v prvních čtyřech dnech mě nasytilo po sportovní i zážitkové stránce. Vrátil jsem se proto z jižní Moravy domů do Ústí s kolem ve vlacích. Ale jak říkám, to už je nejméně 15 let, možná i více. Myšlenky na dlouhou cyklocestu mě však ani poté neopustily, ale kvůli těm všem možným komplikacím, počínaje tím, že neumím nic opravit, přes další různé vlivy – počasí, spaní atd. jsem se další dlouhé roky k žádné cyklocestě neodhodlal.

Letos se to ale tak nějak vyvrbilo, že k cyklocestě konečně došlo. Vloni jsem byl totiž na dlouhé pěší pouti, došel jsem pěšky z Ústí nad Labem na Sněžku – 177 km, se sestupem do Pece pod Sněžkou to dělalo 189 ušlých km za necelých pět dní. Takže co se týká pěší turistiky, byl jsem z loňska vybouřen a uspokojen. Pěšky tedy letos ne. Autostopem letos také ne, protože Evropou zmítá velká uprchlická vlna a náš kontinent ilegálně křižují desetitisíce uprchlíků z různých koutů světa. To jistě o dost sníží ochotu řidičů zastavovat neznámým lidem. Jsem sice světlovlasý a nevypadám jako uprchlík, ale i tak. Letos na to není v Evropě to správné období, jako když jsem stopovával před léty. Stopem tedy také ne.

Letos se otvírá prostor pro kolo. A není vcelku problém vymyslet kam – k moři. Sice by bylo parádní dojet ze severu Čech k moři Jaderskému, ale to by bylo časově delší, než si můžu dovolit, mám doma nějaké povinnosti a potřebuji se včas vrátit. Také by to bylo hned takhle napoprvé dosti náročné – překonat Alpy. A bylo by to i drahé, Rakousko a Itálie nejsou žádná láce. Pojedu tedy k moři Baltskému, které je od Ústí vzdálené autem po dálnici 500 km, na kole po cyklostezkách to bude něco kolem 600 km. Mnohokrát jsem slyšel o dálkové cyklostezce Odra -Nisa, která vede po německo – polské hranici podél těch dvou řek, které má v názvu. Začíná v ČR na Liberecku a končí v Německu u Baltu. Já ale nepojedu po ní od samého začátku, to by byla zajížďka jet nejdřív z Ústí až do Liberce. Napojím se na ní v Německu. A těsně před koncem se z ní odpojím, protože můj cíl bych rád měl v polském přímořském letovisku Dziwnówek, kde jsem byl předtím již čtyřikát, jednou sám, dvakrát s rodinou a jednou dokonce se školou s žáky. Znám to tam a láká mě tam dojet na kole. Spát budu po cestě ve stanu buď v levných kempech nebo nadivoko v přírodě, podle situace. Zpátky od moře (pokud tam vůbec dojedu) pak pojedu vlaky s kolem ve vlacích.

Plán by tedy byl, ale rád bych jel s někým. Partnerku Evu nemám šanci pro něco podobného získat, takovéto věci už jí nelákají. Se známými je to také těžké. Rád by jel Pavel, který se mnou šel vloni pěšky z Ústí na Sněžku. Ale jednak má hodně omezený rozpočet, musel by utrácet jen minimálně a kdoví, jestli by mu to stačilo a především nemá funkční kolo. Rád by jel i kolega z práce Milan, ten na to má sice peníze bez problémů, je to stejně nízkorozpočtová akce, ale není vůbec zvyklý sportovat, natož jezdit na kole. Kolo ale má, ovšem ve vesnici u rodičů asi 40 km od Ústí. Za posledních dvacet let na něm jel snad třikrát. Ale když jsem mu o té cestě řekl, tak se tím nadchnul a projevil zájem jet.

Vzhledem k povinnostem, které doma v průběhu července budu mít, potřebuji vyjet rychle již samým začátkem prázdnin. Navíc je příznivá předpověď počasí, v prvních dnech v červenci mají být sice mimořádná vedra, což je velmi nešikovné, ale má být úplně bez deště a to je pro mne to nejpodstatnější.

V úterý 30. června mi končí práce ve škole a začínají prázdniny, odjezd jsem stanovil na čtvrtek 2. července. Ještě netuším, jestli pojedu sám, nebo s Pavlem nebo s Milanem a nebo všichni tři. Všechny varianty jsou možné. Pavel si zkusí zajistit funkční kolo, Milan si pojede pro kolo k rodičům, sveze se na něm 40 km do Ústí a rozhodne se, jestli si jako člověk bez jakýchkoliv zkušeností s cyklistikou troufne na tu dlouhou cestu k moři, jestli by to vůbec fyzicky zvládl. Rozhodne se podle toho, jak se bude cítit během těch 40 km do Ústí.

Ve středu 1. července je rozhodnuto – Milan na kole úspěšně dojel a má dobrý pocit, že by to mohl zvládnout. Definitivně se rozhoduje jet. Pavel naopak funkční kolo nesehnal a opravy a vyladění jeho porouchaného kola by stály tolik, že už tak okleštěný rozpočet by se ještě výrazně snížil a defacto by na tu cestu už neměl téměř peníze. Pojedu tedy s kolegou Milanem. Jsem na něj zvědav, v životě prý ujel nejvíc 45 km a to navíc jen ojediněle, jinak maximálně jezdil v pubertě v okolí vesnice, to už je ale dvacet let zpátky. Mám trochu obavy, jestli to zvládne, potřebujeme ujet kolem sto kilometrů každý den. Ale jsem rád, že mám na cestu parťáka.

Během středy usilovně balíme, Milan si jde koupit nosič na kolo, na něj pak přidělá ode mne půjčený trekový batoh. Já také nemám cyklobrašny, možná jsou sice někde na chalupě nebo v bytě u rodičů, ale to už teď narychlo nebudu řešit. Vymyslel jsem, že si připevním na kolo dětskou cyklosedačku, kterou máme ve sklepě z nedávné doby, když byly naše děti o něco menší a na cyklosedačku místo dítěte připevním batoh. Středa je tedy ve znamení příprav.

DEN 1. – ČT 2. 7. 2015

Na čtvrtek 2. července máme naplánován odjezd a to dopoledne v devět. Oba dva s Milanem ale nestíháme, řešíme ještě různé detaily se zavazadlem a podobně a nakonec vyrážíme až v poledne, pak se ještě zdržujeme v centru Ústí dodatečnou výměnou peněz, nákupem pití atd. Z centra Ústí vyrážíme až někdy v jednu hodinu po poledni, což je mnohem později, než jsem si představoval. To moc daleko nedojedeme. Sice jsou dlouhé dny, ale půl dne je pryč. Abychom se v Německu napojili na proslulou cyklostezku Odra – Nisa a zároveň, abychom nejeli žádnou zajížďkou, vede naše trasa přes Děčín do Šluknovského výběžku směrem na Rumburk.

p1120855

Start na sídlišti v Ústí, fotíme se zvlášť – nikdo zrovna nešel v horkém poledni okolo. Já.

p1120854
Milan

Do Děčína jedeme po Labské cyklostezce, je veliké vedro, přes 30 stupňů ve stínu, na obloze modro bez mraků, slunce pálí. V dalších třech dnech to má být zrovna tak, ba ještě tepleji, o víkendu prý až 39 ve stínu! Cyklostezka do Děčína je téměř prázdná, takhle jsem ji snad ještě nezažil, jedeme skoro sami. V Děčíně dáváme pauzu a občerstvení u místní knihovny, kde je i infocentrum a Milan má velkou obavu z kopců za Děčínem, které nás čekají a o kterých víme. Kolem třetí hodiny opouštíme Děčín a stoupáme vzhůru na Ludvíkovice a potom ještě celé odpoledne silnicemi vedoucími krásnou krajinou přes České Švýcarsko do Šluknovského výběžku. Obavy Milana se potvrdily, do kopců to s těžkým zavazadlem na nosiči neutáhne a tak každý větší kopec strká. Vždy na něj nahoře na kopci čekám, naše cestovní rychlost je tedy malá, silničky se navíc všelijak klikatí skalnatou krajinou a je veliké vedro.

p1120856
Cestou do Děčína
p1120858
Pauza v Děčíně

V Jetřichovicích, populárním turistickém středisku, dáváme pauzu, doplňujeme tekutiny, žízeň je veliká. Po pauze hned za Jetřichovicemi následuje další veliký kopec a není dnes zdaleka poslední, Milan začíná být vyřízen, má toho plné kecky, kolo každou chvíli tlačí. No to jsem zvědavý, jak takhle dojedeme k moři… I když je pravda, že od zítřka bychom měli jet už jenom v rovinách, kopce máme v cestě pouze dnes v příhraničí, tak snad to bude pak s Milanem lepší.

p1120860
Milan odpočívá v Jetřichovicích a ztratí zde peněženku

Doma na internetu jsem si pro dnešní den vyhlédl na nocleh jeden malý kemp kousek za Rumburkem. Když nám zbývá ještě asi 12 km a děláme další pauzu na pití, Milan zjišťuje, že nemá peněženku. Kontroluje důkladně zavazadlo, ale peněženka skutečně nikde! Někde ji ztratil! A to tam měl všechny peníze na cestu včetně velké rezervy, dále platební kartu, občanský průkaz, řidičák… Je zkrátka ztracen. Nemá ani korunu a ani žádný doklad! Cesta tak pro něj zřejmě končí, zítra mu půjčím peníze, aby dojel s kolem ve vlaku zpět domů a bude místo cykloputování obíhat úřady kvůli dokladům… Přemýšlíme, kde mohl peněženku nechat. Vypadá to, že v Jetřichovicích, kde jsme dělali poslední větší pauzu a kupovali si limonádu. Milan volá na policii, ale místo, aby řekl, že ztratil peněženku, tak říká, že ztratil doklady, což neudělal moc dobře. Policie mu totiž řekne, že ztrátu dokladů vyřizuje magistrát a tím hovor končí. Restaurace, před kterou jsme právě před chvílí zastavili, neboť si tam chtěl Milan koupit další pití a tím pádem přišel na to, že ztratil peněženku, má wifi a připojujeme se tedy mobilem na internet. Z internetu zjišťujeme, jak se jmenovala ta restaurace v Jetřichovicích, kde Milan zřejmě nechal peněženku. I když on si tam pití jen koupil a pil ho pak venku úplně mimo areál restaurace, na místě, kde jsme dělali pauzu. Takže kdoví, jestli peněženku zapomněl v restauraci nebo někde venku na trávě poblíž infocentra, kde jsme odpočívali. Milan telefonuje do té jetřichovické restaurace, jejíž zjistil na internetu název a posléze i telefonní kontakt a hovor je nad očekávání úspěšný – peněženka se našla a má si jí Milan zítra vyzvednout ráno v infocentru. No tak to je zázrak! Sice tím zítra ztratíme zase plno času, Milan bude muset autobusy s přestupováním dojet do Jetřichovic a pak stejně krkolomnou cestou zpět, ale peněženka je na světě a budeme moci pokračovat v cestě k moři i nadále ve dvou. To je štěstí, už jsme ani nevěřili!

Nyní už je večer, téměř osm hodin a musíme si už najít nějaké ubytování. Mám vyhlédnutý ten kemp kousek za Rumburkem, ještě to je přes půl hodiny cesty, předtím se navíc klikatíme po Rumburku a zjišťujeme, odkud zítra ráno Milanovi pojede autobus, takže čas rychle běží a již se šeří. Někdy v devět dorážíme do kempu, ale ten je momentálně nepřístupný veřejnosti, má ho celý rezervovaný nějaký dětský tábor. Hm, tak teď už žádný kemp neseženeme, budeme muset nocovat někde venku nadivoko, ale to nevadí, aspoň to uleví rozpočtu a budeme si zítra moci koupit v těch vedrech více pití. Mimochodem pití už také nemáme skoro žádné, za chviličku bude tma a jsme kdesi mimo civilizaci u jedné zapadlé osady o pár chalupách kdesi v loukách a lesích za Rumburkem. Osada se jmenuje Valdek. U jednoho domku vidí Milan venku pána a poprosí ho o pití, jestli by nám do prázdných lahví mohl doplnit vodu. Pán nám ochotně vyhovuje a ptá se na naši cestu. Říkáme mu, že jsme chtěli nocovat v tom kempu opodál, ale je nyní pro veřejnost uzavřen. Teď tedy budeme muset najít něco na loukách v okolí, je už čtvrt na deset a za chvilku bude tma. Pán bez rozmýšlení okamžitě nabízí, že můžeme přespat ve stanech u něj na zahradě nebo na veliké posekané louce, která sousedí s jeho pozemkem – ta louka mu prý patří také. Velice děkujeme a využíváme tuto nabídku. Kvůli oboustrannému soukromí nejdeme přímo na zahradu u domu, ale za plot na tu velikou posekanou louku. O plot si opíráme kola a vedle stavíme stany. Ujeli jsme dnes 82 km, což není tak úplně špatné, na to, že jsme stihli z Ústí vyjet až po poledni, máme těžká zavazadla a většina trasy byla dosti kopcovitá a naše tempo pomalé, navíc ve vedru.

p1120862
První nocleh – za Rumburkem

Od zítřka bych rád ale držel průměr alespoň 100 km denně, to by neměl být problém, když vyjedeme vždy ráno. Jenže právě zítra ráno určitě nevyjedeme, Milan bude muset jet z Rumburka dvěma autobusy do Jetřichovic pro peněženku a pak zase zpět. Vyjedeme proto zase až kdoví kdy, no ce se dá dělat. Po postavení stanů brzy padá tma, venku je stále veliké teplo. Zalézáme každý do svého stanu (Milan má půjčený ode mne, já mám doma stany dva) a usínáme s tím, že moře je velmi daleko a pokud to bude probíhat jako dneska, bude to vleklá a náročná mnohadenní cesta. Moje ambice jsou přitom značně sportovní a nejradši bych to ujel za 5 dní a byl bych to sám i schopný takhle rychle ujet, na to ale budu muset v jízdě ve dvojici zapomenout. Sice se na můj vkus příliš vlečeme a příliš pauzujeme, takhle ve dvojici to je ale zase veselejší a zábavnější, takže něco za něco.

DEN 2. – PÁ 3. 7. 2015

Druhý den, v pátek 3. července, vstáváme již brzy po šesté hodině, protože musíme sbalit stany a všechny věci, naložit na kolo, dojet do Rumburku a Milan tam musí stihnout autobus, aby zahájil svoji cestu do Jetřichovic pro ztracenou peněženku. Pán, na jehož louce jsme přespali, už je také vzhůru a venku a dělá nějakou práci se dřevem. Děkujeme mu a zdvořilostně se ptáme, co jsme dlužni. Prý nic a až tudy pojedeme nazpátek, máme se tam zase stavit na přespání. Tak to je hodný, zpátky sice pojedeme ve vlacích, ale ta ochota je milá!

Sjíždíme z kopce dolů necelých 5 km do Rumburku a dáváme kola do nádražní úschovny. Já sice budu čekat zde v Rumburku, ale kola jsou s našimi zavazadly mimořádně těžká, nejde s nimi téměř nijak manipulovat a to bych musel celé dopoledne sedět u kol na jediném místě, což by bylo velmi deprimující. Kola tedy putují do úschovny na vlakovém nádraží. Milan za moment odjíždí autobusem pro peněženku s tím, že zpět se vrátí buď v deset hodin, což je ta lepší varianta, která ale není jistá, neboť v tomto případě bude mít v Jetřichovicích na vyřízení celé věci jen necelých deset minut. Pokud to nestihne, přijede až v poledne před dvanáctou a já se budu nudit čtyři hodiny na okraji Rumburku. Dávám si zatím v nedalekém občerstvení snídani a pak si čtu v nádražní hale časopis, poté chodím po okolí zdejšího parku. V deset hodin jdu k autobusové zastávce zvědavě čekat, jestli Milan stihl ten dřívější spoj a přijede. Žádnou zprávu mobilem mi nepsal, ale to přičítám tomu, že se mu prý vybíjí každý den mobil, který už má velmi starou baterii. Hurá, sláva, Milan přijíždí, stihl to během těch pár minut v Jetřichovicích vyřídit, peněženku bez nějakých průtahů dostal od paní z infocentra, ani vlastně neví, kde ji přesně nechal a kdo jí našel. Bylo tam dost peněz a všechna čest poctivému neznámému nálezci, nic z peněženky nezmizelo!

Jdeme si na nádraží pro kola, děláme poslední přípravy na odjezd a před jedenáctou vyrážíme. V tuto chvíli ještě nevíme, že dnes ujedeme 129 km a bude to náš nejúspěšnější den co se týká počtu ujetých kilometrů. Je zase horké jasné tropické počasí, i když teď dopoledne to ještě ujde. Z Rumburku stoupáme nahoru na kopec, ale tím pro nás vlastně jakákoliv větší stoupání nadobro končí, poté už sjíždíme dolů do německých nížin, které nás budou provázet, spolu s nížinami polskými, celou další cestu. Sjíždíme do poslední české obce Jiříkov a na ten plynule navazuje německé město Ebersbach, s Jiříkovem srostlý.

Jsme tedy v Německu, ovšem na cyklostezku Odra – Nisa to máme ještě desítky kilometrů cesty. Míříme na město Löbau, nikoliv však po hlavní silnici, jak by se nabízelo, ale po příjemné okresce přes vesnici Dürrhennersdorf. V tomto úseku na tachometru naskočí ujetých 100 km, myšleno od začátku cesty od včerejška z Ústí. V Löbau se nijak nezdržujeme, na zdejší krásné rozhledně jsem byl již před pár lety s rodinou, navíc je vysoko na kopci.

Pokračujeme podle ukazatelů dále směrem na město Niesky. Je velmi příjemné, že podél silnice vede krásná asfaltová cyklostezka. Žádná oficiální, jako je ta naše očekávaná Odra – Nisa, ke které směřujeme, ale prostě jen tak pro cyklisty vymezený pruh kvalitního asfaltu podél silnice. To je skutečně perfektní a je to tak v Německu podél větších silnic de facto všude. Horší je, že podle ukazatelů, na kterých je město Niesky přeškrtnuté, bude na trase objížďka, cesta je uzavřená. A skutečně – pár kilometrů za Löbau už je objížďka vyznačena a původní trasa je nyní kvůli nějaké opravě uzavřena. Huh, nám se ale na kole nechce jet nějakou dvacetikilometrovou objížďkou, takhle po původní trase přesně držíme směr, který potřebujeme! Rozhodujeme se, že to riskneme jet. Na kole to třeba průjezdné bude, kolo se vejde skoro všude. Ve vesnici Kleinradmeritz, která je poslední, kam se smí jet a pak už je zákaz vjezdu, se ptáme v místním stánku s občerstvením, jestli se dá ten zavřený úsek projet na kole. „Jó, to projedete, sice to tam bude trochu hrbolaté, ale na kole to projet půjde.“ Jdeme tedy na to a následující kilometry jsou úplným balzámem, je sice horké, ale krásné počasí, slunce svítí, kolem jsou upravená políčka a my jedeme na krásné hladké okresní silnici zcela sami, protože je zde pro auta, možná i pro kola, ale to nikdo řešit nebude, zákaz vjezdu kvůli nějakým opravám. Jsme už definitivně v nížině, dnes zatím kilometry celkem naskakovaly, neboť jsme sjížděli převážně dolů z pohraničních hor. Od teď už to budou až k moři jen roviny. Po asi pěti kilometrech jízdy na opuštěné silnici dojíždíme na křižovatku, kde dělají novou silnici a kvůli které je objížďka. Dělníci se nijak nevzrušují, že jsme přijeli z uzavřeného směru, projíždíme po hlíně na opravované křižovatce a čekají nás pak ještě asi tři kilometry po opuštěné krásně hladké kvalitní silnici. Až u další křižovatky se napojuje silnice s provozem, ale zároveň tam je podél ní i cyklostezka, takže paráda, jsme se vším spokojeni. Milan zde v nížinách také jede dobře a v pohodě a po jeho včerejším strkání kola do kopců nejsou dnes ani památky.

p1120867
Centrum města Niesky

Zkraje odpoledne přijíždíme do města Niesky a dáváme zde na náměstí na lavičkách pauzu. Milan si chce někde koupit v obchodě něco k snědku, ale žádný obchod v okolí nenašel, tak jíme oba z našich zásob, které nám ještě zbyly z domova. Milan je dnes skutečně jako vyměněný, dokonce jako první sám navrhuje ukončení pauzy a pokračování v další cestě. Roviny mu svědčí a jede výborně! No vida, takhle se mi to líbí! Naším dalším cílem je lázeňské město Bad Muskau, vzdálené od Niesky lehce přes 30 kilometrů. A právě v Bad Muskau se napojíme na cyklostezku Odra – Nisa, která nás pak povede několik set kilometrů téměř až k moři, než z ní v závěru uhneme úmyslně do Polska, abychom dojeli k polské části Baltu.

Z Niesky vede podél silnice celou cestu až do Bad Muskau opět kvalitní asfaltový pruh pro cyklisty, což je opravdu perfektní. Přibylo zde lesů, převážně borových. Venku je odpoledne zase značné vedro, slunce pálí naplno, je hodně přes třicet stupňů ve stínu. Chvilku jedeme na plném slunci, chvilku ve stínu. Vedro je ale tak i tak. Ve měste Rietschen zastavujeme u Penny marketu a jdeme nakoupit nějaké jídlo, spíše ale pití a ovoce, je hrozné vedro, vzduch úplně sálá, že není ani hlad, hlavně žízeň. Na kole máme připevněnou 1,5 litrovou lahev, ta je ale vždy rychle prázdná a to s pitím ještě šetříme. Jsme velmi překvapeni, že ceny v německém marketu jsou velice příznivé, vlastně na úrovni cen českých či u mnohých produktů ještě levnější. Sice bydlíme oba v pohraničí v Ústí nad Labem, ale do Německa na nákupy nejezdíme, to máme jiné koníčky. Situaci ohledně cen jsme tak očekávali o dost horší, takhle vlastně můžeme koupit cokoliv, co u nás v Čechách. No tak to se Němcům žije dobře, s jejich platy mít v marketech jídlo za takové přijatelné ceny, to je pohoda…

p1120870
Bad Muskau

Odpoledne přijíždíme do Bad Muskau, poprvé vidíme řeku Nisu, podél níž teď dlouhé desítky kilometrů pojedeme. Naproti na druhém břehu je Polsko a město Leknica, stačí přejet most. Někde tady bude i cykostezka Odra – Nisa, po které od této chvíle pojedeme. Rád bych koupil její mapu, v Ústí sehnat nešla. Ve starém zámku uprostřed obrovského parku je turistické informační stedisko a tam mapu za 9 euro kupuji. Je mimořádně podrobná, ta se nám bude hodit, využijeme ji maximálně. Hned vedle stojí u jezírka nový zámek, opravdová nádhera! Kolem dokola obrovský park, rozkládající se po obou březích Nisy, na německé i polské straně. Máme trochu problém se z parku vymotat a najít někde u řeky cyklostezku, ale nakonec se daří a vjíždíme na ní. Tak vítej, cyklostezko Odra – Nisa! Hezky nás veď směrem na sever, moře je daleko!

p1120872
Luxusní jízda na cyklostezce Odra – Nisa

Cyklostezka se proplétá okrajovými částmi Bad Muskau a pak jsme definitivně za městem. Jedeme podél řeky Lužická Nisa, nevidíme jí sice nonstop celou dobu, občas se od ní stezka odchýlí, ale vždy jen na chvíli, pak se zase do blízkosti řeky vrátí. Takhle pojedeme pořád, než se Nisa vlije do Odry a poté pojedeme někdy v dalších dnech podél Odry, která už bude mnohem širší. Nemáme dnes žádný cíl, kam bychom chtěli dojet. Zatím se nám jede oběma dobře, tak pojedeme, dokud to půjde. Pokud večer uvidíme nějaký vhodný a levný kemp, můžeme přespat v něm. Pokud ne, přespíme někde na louce u řeky.

p1120875
Na cyklostezce

Je podvečer a přestává být nesnesitelné horko, jede se dobře. Je bezvětří, což je také výhoda pro dobrou jízdu. Trochu problém bude asi s jídlem, stezka vede převážně opuštěnou krajinou, uprostřed přírody v německo – polském pohraničí podél Nisy. Příliš větších vesnic na trase není, větší město jednou za několik desítek kilometrů. Moc jídla už v batozích nemáme. Kolem sedmé večerní se již poohlížíme po nějakém noclehu, jedeme do jednoho kempu označeného v mapě, ale tam na nás koukají jako na exoty, je to nějaký soukromý kemp pro uzavřenou společnost, něco jako podniková rekreace či tak. Včera v Čechách jsme zase měli uzavřený kemp pro veřejnost kvůli dětskému táboru.

No tak smůla, jedeme dál, máme žízeň, pití došlo, máme už i hlad. Ujeli jsme dnes už přes sto kilometrů a míříme dále na sever a sice k městu Forst. Jedeme docela rychle, kopce žádné, absolutní rovina, Milan se dnes překonává a jsem velmi překvapen, jakého výkonu byl dnes schopný dosáhnout. V okolí Forstu skáče na tachometru číslo 200 – ujeli jsme od včerejška z Ústí dvě stě kilometrů. Ve Forstu už nutně potřebujeme koupit jídlo a pití, naštěstí tam nalézáme Lidl a jelikož je půl osmé a mají do osmi, stíháme ještě obchod v otvírací době. Zásoby tak máme doplněny, ceny zase byly příznivé, jako odpoledne v Penny.

Je osm večer a budeme muset najít místo na spaní. Kemp žádný podle mapy po cestě nebude, vůbec jich je podél cesty minimum, vlastně jak později zjistíme v dalších dnech, tak téměř žádné. Některé jsou někde bokem, že se musí z cyklostezky odbočit a jet třeba sedm kilometrů někam pryč mimo směr, ale přímo u stezky jsme skoro žádné kempy ani v dalších dnech neviděli. Budeme muset spát zase někde na louce, ale to nebude problém, každé ušetřené euro se bude hodit. Vymotáváme se trochu složitě z Forstu, je již pozdě a začíná být šero. Jsme zpět na cyklostezce podél řeky Nisy, nikde nikdo, opuštěná, ale přívětivá krajina, koukáme na louky u Nisy, kde by bylo příhodné místo na postavení stanu. Nakonec se rozhodujeme, téměř ve čtvrt na deset, že v daném místě je to dobré a jdeme ze stezky, která vede převážně na vrcholu protipovodňového valu, dolů na louku k řece, kde v trávě stavíme naše stany. Ujeli jsme dnes 129 km, to jsem tedy nečekal! Zvláště po tom včerejším Milanově trápení do kopců a poté, co dnes ráno musel jet autobusem pro ztracenou peněženku a vyjeli jsme kvůli tomu se zpožděním až někdy v jedenáct. Dnes tedy výborný výkon, 129 km dnes a celkem od včerejšího poledne 211 kilometrů. Když se ale dívám na mapu střední Evropy, na které je vidět Ústí, Baltské moře a místo kousek za Forstem, kde jsme právě teď, tak musím zklamaně říct, že na té celkové mapě to vypadá, že jsme stále ještě na začátku cesty a moře je daleko předaleko. A to jsme dnes ujeli takový kus! Na té celkové mapě to ale naskakuje hrozně pomalu.

p1120880
Druhý nocleh – za loukou nahoře na valu je cyklostezka

DEN 3. – SO 4. 7. 2015

Vstáváme kolem sedmé hodiny a na obloze není ani mráček a je jasné, že zase bude veliký pařák. Podle předpovědi právě o víkendu, dnes a zítra, mají teploty vygradovat a atakovat dokonce pekelných 40 stupňů ve stínu. To bude ohnivá jízda! Balíme stany a batohy, už teď ráno před osmou je na sluníčku vedro.

Po osmé hodině vyrážíme, je jasné, že po včerejších 129 kilometrech takový výkon dnes nezopakujeme, i když já bych byl za to velmi rád, ale to bych Milana zničil. No uvidím, jak mu to dnes pojede, včera to bylo výborné. A Milan jede velmi dobře i teď po ránu, zato mně se nějak nemohou rozjet nohy, jsem ještě nějaký nedoprobuzený a tělo se nechce nastartovat do těch správných otáček. A brzy jde na mne i hlad, takže netrvá dlouho a potřebuji dát pauzu, dostat do sebe nějaké jídlo a celkově se probrat. Pauza pomohla a po ní se mi začíná jet postupně lépe a lépe. Cyklostezka opět vede převážně po protipovodňovém valu, dokonce v mnohých úsecích vedou souběžně stezky dvě – užší nahoře na valu a hned pod valem širší. Obě z perfektního hladkého asfaltu, cyklistický ráj! Můžeme to střídat, chvíli jet nahoře po užší cestě, ale s lepším výhledem ze shora na okolí, chvíli jet dole po stezce širší.

p1120883
Třetí den ráno

Během dopoledne přijíždíme do dalšího z mnohých německo – polskou hranicí rozdělených měst. V německé části se město jmenuje Guben, za mostem přes řeku se v Polsku jmenuje Gubin. Teplo je veliké, na okraji města dáváme pauzu a po chvíli tam objevujeme malou písčitou pláž u řeky Nisy. Může v ní být tak půl metru vody, teče docela prudce. Ideální místo k osvěžení těla – sundaváme si boty a jdeme se až po stehna svlažit do řeky. Před odjezdem ještě do řeky ponořím vrchní část cyklodresu a hned si ho oblékám – bude mě aspoň chvilku chladit, i když v tom vedru rychle vyschne.

p1120885
Zde se koupeme v Gubenu v Nise

Pokračujeme z Gubenu dále na sever, po ranním těžším rozjezdu už se mi jede úplně dobře bez jakýchkoliv problémů, jen to vedro by nemuselo být. Ale jsem hlavně rád, že neprší. Zato na Milana padá deka, nechce se mu příliš jet a někde chce zastavit na oběd a tam dát dlouhou pauzu. Krátce před polednem přijíždíme k významnému místu naší cesty. Na kraji obce Ratzdorf je soutok řeky Nisy s řekou Odrou. Přesněji řečeno úzká Nisa se tu vlévá do mnohem širší Odry. Odra je zde již opravdu mohutná, má v tomto místě za sebou již několik set kilometrů svého toku z Moravy přes Polsko a je zde širší, než Labe v Ústí. Nisa pro nás tímto okamžikem definitivně končí a odteď pojedeme podél široké řeky Odry.

p1120888
Soutok Odry s Nisou. Odra je velmi široká, ale zde u soutoku se nevešla celá do záběru (vlevo)
p1120891
Tady už se Odra do záběru vešla pěkně

Ale zatím nepojedeme, protože kousek od soutoku je restaurace, akorát ji budou za pár minut v pravé poledne otevírat. Milan si zde chce dát oběd, což chápu, pak chce dát po obědě nějakou pauzu, což bych také ještě chápal, ale jsem šokován, že tu pauzu prý bude potřebovat zhruba čtyři hodiny dlouhou! No tak to je gól! Tak my jedeme z Ústí na kole k moři a půl dne budeme někde sedět a koukat do blba! To je pro mne dost těžké přijmout, snažím se Milana trochu povzbudit a namotivovat, ale je to marné. Prý má již od prvního dne, kdy snědl nějakou energetickou tyčinku, problém se žaludkem. Potřebuje se tedy dobře najíst, ale po jídle prý nebude přibližně čtyři hodiny schopný sednout na kolo. Navíc je horko k padnutí. To je pravda, horko je veliké, ale to bude ještě v šest večer. Buďme rádi, že není vytrvalý déšť. No co se dá dělat, Milan si objednává jídlo, které ale je schopný sníst pouze z půlky, takže zbytek mi pak dává k dispozici. Chudák, asi je mu opravdu blbě.

p1120892
Mapa s okolím cyklostezky

Po jídle hledáme u řeky vhodné místo, kde se budeme chladit v řece. Opodál jedno takové nalézáme, převlékáme se do plavek a hurá do vody. Milan se ale po chvilce o něco řízne do prstu, malinko mu vytéká krev a do řeky si jít už netroufá, aby se mu rána něčím nezanesla. Sedí tak ve stínu pod stromem na břehu. Já se celý ponořím do vody a proud řeky mi krásně masíruje záda i nohy. Odra zde vypadá docela čistá, i když kdoví. Do Labe bych v Ústí nevlezl a Odra v těchto místech – to bude asi něco podobného. Ale je to v chladivé, ale nikoliv studené řece paráda, teď odpoledne se vzduch skutečně rozžhavil pekelně, vedro je obrovské, úplné bezvětří. Odhaduji, že bude něco mezi 35 až 40 stupni ve stínu, jak hovořila předpověď. Před cestou jsem na internetu četl, že o víkendu mají v této oblasti padnout historické teplotní rekordy. Po půlhodinovém nepřetržitém chlazení v řece bych ale už rád jel dál, předtím jsme měli ten oběd, takže čas běží, pauza se natahuje. Ale Milan naprosto není schopný pokračovat, potřebuje prý opravdu pauzu skoro čtyři hodiny dlouhou a zítra a v dalších dnech prý zrovna tak. Navíc chce ujet každý den prý jenom kolem 70 – 80 km a když to hodně dobře půjde, tak možná někdy 90. Nastává tu problém, naše představy o cestě a hlavně naše fyzické schopnosti jí absolvovat se najednou diametrálně liší. Já jako celoživotní sportovec, který navíc rád vyhledává vytrvalostní ultra disciplíny – absolvoval jsem mnoho dálkových běhů, dlouhých dálkových pochodů a nonstop přechodů různých pohoří, jezdíval dlouhé trasy na kole, dvakrát v životě jsem ujel dokonce 315 km na kole za jeden den a naproti tomu Milan, který nic takového v životě nedělal, na kole téměř dvacet let neseděl a jeho životním koníčkem je čtení historických knih. Je úplně jasné, že se mu jako fyzicky slabšímu musím přizpůsobit, o tom není pochyb. Ale měl jsem za to, že se mu přizpůsobím tím, že místo 150 km denně, které bych každý den ujel, kdybych byl na cestě sám, pojedeme denně jenom stovku. Ta stovka se dá v pohodě zvládnout, když na to máme čas od rána do večera, stovku denně tu jezdí kdejaký důchodce, které potkáváme. Tak jsme to plánovali i před cestou, že kolem té stovky denně bude potřeba ujet, já navíc potřebuji být včas zpátky. Milan do té akce šel s tím, že má pocit, že to zvládne. Teď to ale vypadá zle, Milan sedí vyřízeně ve stínu pod stromem, čas běží, horko nepolevuje, já se tedy stále koupu v Odře, ale už mě to nebaví, nejraději bych byl už dávno na cestě. Přitahuje mě hrozně ten vytyčený cíl – dojet na kole k moři a najednou tam skutečně být s kolem u pláže a vědět, že se to povedlo. Ale takhle, když půl dne vůbec nejedeme, je cíl stále v naprostém nedohlednu.

Po půl čtvrté odpoledne se Milan rozhoduje s tváří odsouzeného na popravu, že zkusíme pokračovat. Snažím se ho stále nějak povzbuzovat, říkám mu, že nejhorší vedro už bude za chvíli za námi a večer se mu pak pojede lépe, že můžeme jet v klidu, pomalu, beze spěchu, dávat po cestě krátké přestávky na pití a podobně. Vyjíždíme tedy z Ratzdorfu od soutoku Odry s Nisou a podél Odry jedeme rozpálenou krajinou směrem k většímu městu Eisenhüttenstadt, městu navrženému na rýsovacím prkně a uměle postavenému v dobách socialistické NDR, mělo to být vzorové město pro dělníky ze zdejších obřích oceláren. Zase už jsme vypili všechno pití, v tom vedru člověk pije pořád a tak zajíždíme ve městě k marketu Netto a doplňujeme zásoby tekutin a děláme kratší pauzu.

p1120894
I nadále krásný hladký asfalt, paráda!

Za Eisenhüttenstadtem vede cyklostezka dlouhé kilometry opuštěnou příhraniční krajinou podél Odry, příroda je ale i zde v těch věčných rovinách taková malebná. U malé osady Aurith dáváme další z pauz, zastavujeme se ve zdejší minirestauraci či spíše občerstvení a jak jinak – objednáváme si studené pití. Největší horko už je sice pro dnešek pryč, ale člověk by vypil rybník. A obyčejná voda nestačí – tělo si žádá nějaké sladké nápoje, aby doplnilo i cukry a tím pádem energii. Nejlépe nás osvěží bublinková limonáda. Před občerstvením se s námi dal do řeči nějaký důchodce – také cyklista, který jede s manželkou – důchodkyní, rovněž po cyklostezce k moři. Měl starší kolo a extrémně přetížené asi šesti brašnami. Sám mi řekl, ať si zkusím to kolo nadzvednout. Uuuuffffff, to téměř nešlo. Ten veze skoro padesát kilo. Ptám se ho, kolik ujedou denně kilometrů. Bez váhání řekne: „sto, každý den sto.“ Jsem rád, že to slyšel i Milan a vidí tak, že když ho motivuju k ujetí alespoň stovky, že po něm nechci kdovíjaké nereálné cíle. Aspoň vidí, že těch 70 – 80 denně by bylo opravdu málo. Když to zvládne důchodce na starém velice přetíženém kole…

p1120896
Momentka z cesty

Po příjemné pauze u limonády se pomalu blížíme k jednomu z největších měst na naší cestě – Frankfurtu nad Odrou. Tam ale dnes asi již nedojedeme, ve městě spát ve stanu nemůžeme a když už bychom dojeli do města, museli bychom ještě plno dalších kilometrů zase z města ven. Milan vypadá už lépe, polední oběd a následná dlouhá pauza mu skutečně pomohly, teď odpoledne a navečer navíc jedeme dost klidným tempem a dáváme různé časté přestávky.

Nechceme dnes jet až skoro do půl desáté, jako včera a tak již začínáme pokukovat po nějakém vhodném místě na spaní. Kemp po cestě blízko stezky žádný nebude, na to už jsme si zvykli, ale to nevadí, zase aspoň ušetříme za nocleh. Dnešní pití kupované v restauracích přeci jen trochu provětralo rozpočet, oproti cenám v marketu je točená limonáda někde v restauraci či občerstvení mnohonásobně dražší. Žádné extra vhodné místo na spaní ale nevidíme a tak jedeme stále dál. To mi na jednu stranu vyhovuje, aspoň malinko popojedeme zase blíž k našemu dalekému cíli – Baltskému moři. V městečku Brieskow – Finkenheerd kupujeme v Normě zásoby jídla na večer a na ráno a rovněž další lahve s pitím. To už jsme ale kousek od Frankfurtu nad Odrou a už bychom měli nějaké místo na spaní najít, než budeme za chvilku někde na předměstí. Cyklostezka se navíc v těchto místech odchýlila od Odry a na spaní to kolem nijak nevypadá. Vesnice Lossow je poslední obec před Frankfurtem, pak už se sjíždí dolů do města. Co teď? Několik kempů v mapě je sice vyznačeno asi 4 km odtud u jednoho jezera, ale úplně mimo náš směr. Tam už teď zajíždět nebudeme.

Rozhodujeme se, že postavíme stany u kukuřičného pole na kraji vesnice Lossow. Je to sice jen pár metrů od posledních domků a Milan má obavu, aby nás někdo nevyhnal, ale já ho uklidňuji, že Němci mají pro turisty pochopení a že to bude v pohodě, přinejhorším někomu vysvětlíme, kdo jsme a odkud kam jedeme. Zem je ale po těch vedrech úplně vyschlá a zrovna v místě, kde jsem si svůj stan chtěl postavit já, nejdou vůbec zapíchnout do země kolíky a tak s tím dlouho bojuji. Jak dlouho ještě vydrží takové tropické počasí? Vedra nás provázejí od prvního dne naší cesty a začala dokonce už předtím. To nemůže vydržet věčně a je pravděpodobné, že to skončí nějakou silnou bouřkou. Snad nepřijde v noci! Venku je i teď večer úplné teplo, sedíme před stany, jíme věci z nakoupených zásob a po ulehnutí stejně nemůžeme usnout, kvůli vedru ani nelezu do spacáku a jen si v kraťasech odevzdaně lehám na spacák pode mnou. Dnes jsme neujeli žádnou slavnou vzdálenost, pouze 86 km a v dalších dnech to asi o moc lepší nebude, pokud budeme po poledni několik hodin odpočívat. Celkově máme za tři dny ujeto 297 km. Díky včerejší dlouhé etapě tak ale stále držíme průměr kolem stovky na den. K moři pojedeme ještě zhruba 4 dny, v lepším případě, kdyby se Milan zmátořil, 3 dny. No to už je asi jedno, hlavně aby nebyly problémy s počasím (vytrvalý déšť) nebo nějaké technické problémy s koly.

p1120897
Nocleh číslo 3 – u vesnice Lossow před Frankfurtem nad Odrou

DEN 4. – NE 5. 7.2015

Během noci se objevil první déšť na naší cestě – ve druhé půlce noci a nad ránem trochu pršelo, nebyl to však žádný prudký liják a v dálce byly na obloze vidět blesky, ale někde daleko – hrom slyšet nebyl žádný. Alespoň se trochu pročistil vzduch. Ráno už bylo bez deště a konečně bez pařícího slunce.

Vyjíždíme v příznivém ranním čase z Lossowa, který leží těsně u Frankfurtu nad Odrou. Pár serpentýn dolů z kopce, což je v této rovinaté části Německa ojedinělý jev a jsme ve Frankfurtu, zatím největším městě po našem vyjetí z Ústí. Žije zde kolem šedesáti tisíc obyvatel. Není to tedy žádné velkoměsto, ale jelikož cyklostezka vede většinou opuštěnou příhraniční přírodou kolem řek, je najednou pro nás takový Franfurt nad Odrou skoro velkoměsto. Na druhé straně řeky má také svého polského bratra, jako plno jiných příhraničních měst na této cyklostezce. Stačí přejet most přes Odru a jste v polském městě Slubice.V McDonaldu na záchodě doplňujeme do lahví z umyvadla čerstvou vodu, neboť už jsme zase téměř žádnou neměli a bohužel, ranní oblačno se rozplynulo a opět začíná svítit slunce a být modrá obloha, zřejmě tedy po nočním dešti bude další horký den.

p1120898
Ve Frankfurtu nad Odrou

Jinak se ve Frankfurtu nezdržujeme, chceme dopoledne trochu něco ujet, dokud ještě není venku spalující žár, Milan navíc neustále připomíná, že bude chtít udělat po obědě dlouhou několikahodinovou přestávku, podobně jako včera. Nějak se na to v hlavě psychicky připravuji, to bude pro mne zase šíleně dlouhé a nudné a je těžké se s tím srovnat, že na cyklocestě k moři velkou část dne vůbec nejedeme. Za Frankfurtem vede cyklostezka chvíli podél silnice, potom u města Lebus se vrací zpátky k řece, jak je zvykem. Dnes je neděle a to jsou v Německu zavřené obchody s potravinami, alespoň ty velké určitě, u malých krámků nevím. Sehnat jídlo a pití bude tedy dnes problém, obloha je navíc už vyjasněná a začíná být tradiční vedro, žízeň je a bude veliká.

p1120899
Cyklostezka patří jen nám…

Za městem Lebus jedeme dvacet kilometrů krajinou nikoho, pouze kolem lesíků, řeky a upravených políček. Cyklostezka je ale nadále v bezchybné kvalitě a je to radost po ní jet. Blíží se poledne a teplota venku prudce stoupá, smažíme se ve vlastním potu, slunce pálí jako ďas. Již čtvrtý den po sobě na naší cestě plus ještě nějaké dny předtím! Milan po ranní dobré formě rychle vadne a když se blížíme k městečku Küstrin – Kietz, má už toho skutečně tak akorát a proto nezbývá, než někde najít vhodné místo, kde si dáme oběd a Milan si dopřeje delší odpočinek. Já se dnes cítím od začátku velmi dobře a byl bych schopný jet téměř nonstop celý den.

U malé vesnice Bleyen odpočíváme v altánku a přemýšlíme, kde se půjde dát najíst. Po chvilce přijíždí k altánku další cyklista a také si zde udělá pauzu. Je to mladý kluk od nás z České republiky, konkrétně z Liberce. Jede rovněž po cyklostezce Odra – Nisa k moři, jede sám a nijak se s tím nepáře, včera prý ujel 191 km a dnes chce skončit až někde za městem Schwedt a u moře být už pozítří. Téééda, to je mi sympatické, to by se mi také líbilo takhle to řezat a sportovně se vyřádit a jen s minimálními pauzami to valit dál a dál. Ale na druhou stranu, takhle zase mám parťáka, mám se s kým bavit, s kým to prožívat a má to rovněž plno výhod. Mohl jsem jet sám, ale nechtěl jsem. I když Liberečákovi v tu chvíli trochu závidím, že to může pořádně napálit podle svých představ a schopností, celkově jsem rád, že jede Milan se mnou. Náš krajan se v altánku nijak nezdržuje, po chvilce se loučí, sedá na kolo a jede odkrajovat další desítky a desítky kilometrů směrem k moři.

p1120905
Podél Odry stále na sever

My nacházíme místo na oběd hned vedle vesnice Bleyen, v osadě zvané Kuhbrücke. Ukazatel nás přivádí k místu, kde nějaká rodina provozuje jakési rybářské občerstvení a na svém pozemku rovněž ubytování buď ve stanech či v obytných autech. Panuje zde opravdu velmi rodinná atmosféra, jsme ihned přijati velmi vstřícně a dáváme si pití a poté k jídlu housku s matesem. Je zde pěkné posezení na terásce ve stínu. Milan prý má stále žaludek v nepohodě a ovlivňuje to tím negativně jeho sportovní výkon. Dnes je to prý ale už trochu lepší, než včera. Sezení na Terásce je příjemné, já jsem pořádně vyhládlý a dávám si další housku s matesem, každý si ještě přiobjednáváme pití. Už je odpoledne a vedro je i dnes zničující, určitě zase nejméně kolem 35 ve stínu. Na sluníčku to je peklo, naštěstí posezení je ve stínu. Trávíme zde příjemnou siestu a když už si dlouhou dobu nic neobjednáváme, neboť už jsme najezeni, je nám trochu hloupé tu stále jen tak sedět a tak se loučíme a závěr siesty jedeme trávit do toho altánku, kde jsme se potkali s cyklistou z Liberce. Při loučení nám majitel jen tak mimochodem sdělil, že prý má být tornádo. Nevěnovali jsme tomu příliš pozornost, třeba to je jen nějaké německé označení pro silný vítr. Teď je vedro k padnutí a nepohne se ani list.

V altánku trávíme ještě necelou hodinu, kousek od něj otevřeli odpoledne jednu restauraci a jelikož už zase máme žízeň a potřeba dostat do těla i nějaké cukry a nejen vodu, jdu koupit do restaurace točenou limonádu. Až při placení se dovídám cenu, neptal jsem se totiž předem a cena je brutální – 3,5 euro za čtyři decky rozlévané limonády z pet lahve. To je na české peníze téměř stokoruna! Za čtyři dl rozlévané limonády. No co se dá dělat. Obchody, ve kterých jsou ceny velice příznivé, jsou dnes v neděli zavřené a tak todnes bude pro peněženku poněkud průvan. Pít musíme, horko je mimořádné. Žízeň máme neustále.

Kolem půl čtvrté Milan považuje potřebu svého odpočinku za dostatečnou a tak můžeme vyjet dále. Vedro je ale ještě v plné síle. Jedeme opět po skvělé cyklostezce především opuštěnou krajinou v těsné blízkosti Odry, která tvoří hranici s Polskem. V městečku Kienitz chce Milan udělat asi půlhodinovou zastávku, aby si koupil v jedné restauraci studené pití a v klidu u něj poseděl. Tak se také děje a čas opět běží, aniž bychom jeli. Hned o čtyři kilometry dále v další vesnici – Gross Neuendorf, chce Milan opět pauzu – dát si zde večeři. Je něco kolem půl šesté a blíží se večer. Začíná se nám to ale zase hrozně brzdit, skoro čtyři hodiny dlouhá pauza přes poledne, potom půl hodiny v Kienitzu, teď 4 km za Kienitzem chce Milan najít restauraci na večeři, což bude celkem přinejmenším hodina, spíše více. Jsem z toho dost zoufalý, ale nechci to dát příliš znát. I když na druhou stranu, nemůžeme přece na dálkové cyklocestě k moři, na kterou mám navíc kvůli povinnostem v ČR omezený počet času, tři čtvrtě dne někde prosedět na pauzách. Bude večer a my jsme skoro celý den někde propauzovali, včera rovněž. Vzpomínám hned na Liberečáka, jak si to pádí hezky k moři, nic ho nezdržuje a užívá si jízdu na kole na zdejší báječné cyklostezce. My pořád jen někde sedíme, zatímco já bych nejraději celý den jel. Říkám si v duchu, že tuto cestu už nějak vydržím a někdy tu trasu pojedu ještě jednou a sám a budu to mastit hlava nehlava od rána do večera a k moři dojedu za čtyři dny. Jsem velmi sportovně založen a tady tím naším stylem si připadám jako důchodce po třech operacích.

p1120909
Podvečer na cyklostezce, vpravo Odra

Milan nakonec zde v Gross Neuendorfu žádné vhodné místo na večeři nenašel, nějaké restaurace tu sice byly, ovšem některé až příliš drahé. Podle mapy ale vidíme, že teď zase pojedeme dlouhý úsek neobydleným územím, pouze kolem luk a lesíků podél Odry. Až zhruba po třiceti kilometrech mají být dvě městečka – Neuglietzen a Hohensaaten, kde bude snad nějaká šance se najíst, to už ale bude docela pokročilý večer. Prý to ale Milan nějak zvládne, pokud budeme dávat po cestě časté krátké pauzy na napití. S tím nemám problém. Je už podvečer, slunce sestoupilo níže a není již takové horko. Jede se teď velmi příjemně, je stále bezvětří, pekelná výheň skončila. S menší pauzou v místě zvaném Zollbrücke nakonec urážíme během podvečera ten téměř třicetikilometrový úsek a hned na kraji městečka Neuglietzen sedáme do venkovní části příjemné restaurace. Milan se dočkal vytoužené večeře, já mu ji ze srdce přeji, během večera jsme se konečně zase trochu pohnuli na kolech dále, což mě vnitřně alespoň trochu uklidnilo.

p1120914
Většinu trasy vedou souběžně cyklostezky dvě – horní užší nahoře na valu a dolní širší dole. Můžeme si tak vybrat a průběžně to střídat

Po hodině strávené posezením u večeře je náš následující program jasný – je osm večer a budeme se poohlížet po nějakém místě na spaní. Jak se již stalo tradicí, bude to zase někde venku v přírodě ve stylu „kde si usteleme – tam si lehneme.“ Mezi obcemi Neuglietzen a Hohensaaten nacházíme rozlehlou louku rozprostírající se od břehů Odry směrem nahoru na malý hřeben, po kterém vedl tento úsek cyklostezky souběžně se silnicí. Jdeme z kopce dolů k řece a tam si stavíme stany. Po postavení stanů se jdeme koupat do Odry, Milanovi se ale příliš nechce, obává se o kvalitu vody, aby nebyla příliš špinavá a do řeky nakonec nevleze. Já to tolik neřeším, do řeky vlezu a chvilku plavu. Je to paráda, pot a špína a únava z putování v dalším velice horkém dnu jsou rázem pryč a krásně se osvěžuji a je mi výborně, jsem úplně svěží a čistý.

Po koupeli v Odře jím u stanu něco ze svých zásob, venku se začíná šeřit a za chvíli si půjdeme lehnout. Ujeli jsme dnes 95 km, po tom pauzování napříč celým dnem jsme s tím večer naštěstí trochu pohnuli, celkem máme ujeto 392 km a je reálné, že nám to k moři bude trvat už jen dva dny a pozítří večer bychom tam mohli být.

Najednou vidím, jak ze shora od silnice vstoupil na louku jakýsi muž a rázným krokem míří neomylně směrem k nám. Co to má znamenat? O co mu jde? Vynadá nám, že táboříme volně na louce, místo někde v kempu? To těžko, tady nikomu nepřekážíme a nic neděláme špatného. Nebo je to nějaký psychopat a má nějaké prapodivné úmysly? Je to od silnice dolů k řece přes louku kolem sto metrů, proč vynakládá energii, aby sestoupil až k nám? Pak stejně bude muset jít zase nahoru do kopce k silnici. Proč mu to stojí za to? Jde velice rázně, už se blíží, už je u nás… Z jeho obličeje nejde vyčíst ani to, že by to byl nějaký sympaťák a vstřícný dobrák, ale ani to, že by to byl nějaký padouch. Věk přibližně jako já, mezi 35 – 40 lety. Obavy ale rychle opadají. Muž nás ze shora ze silnice zahlédl stanovat a přišel nás varovat. Po řadě extrémně horkých dní prý v Německu udeřila veliká bouře, padaly kroupy větší než ping pongové míčky, řádilo tornádo a mimořádně silné blesky, které prý zabily dnes navečer dva lidi. V ulicích byly potopy a valily se ulicemi hluboké proudy vody, ve kterých uvízávala auta. A tato silná bouře prý právě teď míří sem přímo k nám do Braniborska a brzy tu bude! Je prý naprosto nemožné dnes v noci stanovat ve volné přírodě, navíc u řeky, která může blesky přitahovat a ještě mít blízko stanů kovová kola. Muž nás na to nebezpečí přišel přátelsky upozornit a varovat. Nechceme-li riskovat smrt, musíme naše přenocování vyřešit nějak jinak, ale určitě nestanovat venku, to je prý dnešní noc naprosto vyloučená věc. Děkujeme muži za ochotu a upozornění, to bylo od něj milé, že se rozhodl, poté, co nás spatřil, jít nás upozornit a varovat na věc, o které jsme neměli tušení. I když bylo jasné, že po těch dlouhých silných vedrech už nějaké bouřky a změna někdy přijít musejí.

Pán se vrací nahoru k silnici do svého auta a my rychle řešíme, co a jak s námi. Je půl desáté a už se stmívá. Jsme mezi dvěma městečky, spíše vesnicemi, Neuglietzen a Hohensaaten. Ubytovacích možností tam bude asi minimum a navíc hodně mimo náš rozpočet. V dálce se již objevují první blesky a osvětlují sešeřelou oblohu. Domlouváme se, že půjdeme pěšky do vesnice Hohensaaten, která je asi kilometr před námi a tam uvidíme, co a jak – jestli se tam bude dát někde schovat, případně ubytovat. Kola necháme ležet zde na louce u řeky, stejně už je tma a nikdo je brát nebude, navíc budou k sobě navzájem zamknutá cyklistickým zámkem. O kola se bát nemusíme. Stany necháváme také stát, vrátíme se k nim a kolům ráno. Balíme si věci do batohu. Milan balí všechno, já něco, například rozbalenou karimatku se spacákem, nechávám ve stanu. Je už úplná tma, s batohy na zádech opouštíme louku a míříme k vesnici. Blesky blikají oblohou, zatím se ale příliš nepřibližují. Z kraje vesnice vidíme asi 100 metrů od silnice služebnu policie. No, kdyby bylo nejhůře, můžeme se na policisty obrátit, zatím ale jdeme dále do vesnice zmapovat situaci. Vidíme autobusovou zastávku, ale takovou zděnou v horším stavu, s otvory namísto okna. To také není dobré místo na přečkání v bouřce, do takových zastávek uhodí blesk snadno. Navíc je hned u zastávky kostel se svojí velkou věží, která blesky může přitahovat. V jedné z postranních ulic vidíme směrovku k jakýmsi apartmánům, ale je už půl jedenácté v noci a je to spíše nějaký rodinný dům, nechceme tam teď takhle pozdě zvonit, rádi bychom navíc noc vyřešili a přečkali nějak bezplatně.

Chodíme po obci a bouře se začíná rychle blížit, budeme to už muset nějak vyřešit. Blesky začínají práskat čím dál více, spouští se vichřice s mohutnými nárazy větru, větve stromů se prudce ohýbají. Musíme konstatovat, že jsme žádný vhodný a bezpečný úkryt na přečkání noci nenašli. Navíc bychom potřebovali noc nejen provizorně přečkat, ale přespat, abychom zítra byli v kondici a mohli ujet kolem sto kilometrů na kole. Bouře se již přihnala do blízkého okolí, blesky osvětlují obohu a hromy duní naplno. Budeme muset zvolit variantu placeného ubytování, ale kde takové najít teď v jedenáct večer v nevýznamné vesnici? Vracíme se k místu, kde byl poutač na apartmány. Na opakované zvonění ale nikdo nereaguje, nakonec klepeme na okno a budíme nějakého pán, který usnul u televize. Není to ale žádný pan domácí, je tam prý také jen ubytovaný, připadá mi jako nějaký ukrajinský dělník. Prý máme zavolat na telefonní číslo, uvedené na poutači, majitele apartmánů. Hm, tak to je situace, přece nebudeme teď v jedenáct nikam volat, kdoví kde ti majitelé bydlí. Těžko nám sem pojede před půlnocí někdo kdovíodkud odemknout… Chodíme tedy dál po vesnici Hohensaaten, ale nemáme již moc čas, bouře je již u vesnice, blesky jsou mimořádně intenzivní a divoké, k tomu vichr, za chvíli asi bude i liják. Podle toho, co nám popisoval večer ten pán u řeky, který nás přišel varovat, můžeme čekat peklo.

Čas je již značně pokročilý, světla v domcích zhasínají, lidé se ukládají ve svých domovech ke spánku. My nemáme kde spát ani kde se schovat před bouří, která pustošila odpoledne a navečer Německo a zabíjela lidi. K policistům na kraj vesnice je to již daleko, tam už bychom nedošli, bouřka už je téměř nad námi. Přáli bychom si jakýkoliv kontakt s kýmkoliv, aby nás viděl a zeptal se nás, co tu v té bouři takhle děláme a proč se někde neschováme. My bychom vysvětlili naší situaci a ten dotyčný by nás třeba nechal někde u sebe přečkat nejhorší. Ale už nikoho nevidíme, za chvíli bude půlnoc, lidé jsou již všichni doma a většina má zhasnuto. Nikde nikdo, u koho by byla šance domoci se pomoci. Jelikož se ale otevřela nebesa a začíná to být jako v pekle a je otázkou času, kdy do nás blesk trefí, v nouzi svítíme cyklistickým světlem lidem do zhasnutých oken, aby si nás někdo všimnul a nechal nás buď u sebe nebo nějak poradil, kam se bezpečně schovat. Z jednoho domku po našem světelném zásahu vycházejí starší manželé, popisujeme jim naší situaci. Říkají nám, že hned vedle o 20 metrů dál je nějaký penzion a tam můžeme přespat. Kolem jsme s Milanem nejméně jednou procházeli, ale žádné cedule ani nápisu jsme si nevšimli. Manželé nám říkají, který to je dům a my se tam odebíráme. Od vchodové branky je to nejprv asi dvacet metrů přes zahradu a až pak je dům, který je tím penzionem. Je zde ovšem všude zhasnuto a nikdo ani nereaguje na naše zvonění. Nezbývá tedy, než opět použít osvědčenou metodu a svítit cyklosvětlem do tmavých oken. To zabírá a nahoře v patře se otevírá okno a z něj vykukuje rozespalá hlava postaršího pána. Omlouvám se za rušení v tuto dobu a vysvětluji pánovi naší situaci, že jsme původně večer stanovali u řeky, ale teď že bychom se potřebovali schovat před bouří. Naštěstí je nám to umožněno. Čekáme, než nám někdo příjde dolů otevřít a máme trochu obavy o cenu, aby to nebylo úplně přemrštěné. Penzion i se zahradou vypadá velmi pěkně, upraveně, téměř až honosně. Odhadujeme cenu na nějakých nejméně 25 euro, ale spíše více, možná 40 euro na osobu. Po chvíli se otevírají dole hlavní dveře a v nich je v županu manželka pána, již v důchodovém věku. Znovu se omlouvám, že přicházíme takhle pozdě a vysvětluji naší situaci, proč a jak se to stalo. V tom kousek odtud uhodil tak silný blesk, že jeho hrom ohlušil vesnici, až vibroval vzduch všude kolem nás. Začíná se spoštět liják. Je nejvyšší čas se schovat do bezpečí penzionu, měli jsme to jen tak tak, téměř na minutu, venku už se nedá být, další a další blesky a hromy osvětlují a ohlušují krajinu. Dovídáme se cenu – 30 euro na osobu se snídaní nebo 25 euro bez snídaně. Bereme levnější variantu bez snídaně, i tak je cena pro nás vysoká, ale na německé poměry ve velice pěkném penzionu myslím ještě dost přijatelná. Levnější jsme to nečekali, naopak to mohlo být mnohem dražší. Navíc jsme v rozpočtu doteď dost ušetřili na tom, že jsme všechny dosavadní noci spali volně v přírodě. Původně jsme počítali, že každou druhou noc budeme spát ve stanech v kempu.

Máme tak k dispozici velké pohodlí, které jsme ale vůbec nepotřebovali, nebýt té bouře a večerního varování před zkázou od pána u řeky. Teplou sprchu ani nepotřebuji, večer jsem se krásně umyl v Odře. Postel s peřinami také nepotřebuji, v pokoji je vedro, ve stanu by se mi dnes spalo mnohem lépe. No a televizi nepotřebujeme už vůbec, ale když už tu v pokoji je, alespoň hledám na teletextu předpověď počasí. Zdá se, že by mělo být zítra i pozítří celkem hezky, bez deště. Teď v noci ale zatím venku stále řádí bouřka a prší. Kvůli vedru mě chytá dávivý kašel, který ne a ne ustat. Mám celou naši cestu velkou rýmu, ačkoliv jsou pořád veliká vedra. K tomu se teď v teple a suchu pokoje přidal ten dávivý kašel, kvůli kterému usínám až kolem druhé hodiny v noci, když konečně odezněl.

DEN 5. – PO 6. 7. 2015

Ráno vstáváme brzy, někdy kolem sedmé, nijak se nezdržujeme a opouštíme penzion. Majitelé už jsou venku před domem, tak se s nimi srdečně loučíme. Už neprší, je příjemně zataženo, teplota také akorát, dnes zřejmě poprvé na naší cestě nebudeme mít horko a sálající slunce nad hlavou, za což jsme velice rádi.

Kráčíme přes vesnici Hohensaaten, překračujeme říční kanál a jsme zvědavi, v jakém stavu najdeme na louce u Odry naše kola a především naše stany, se kterými mohla noční bouře nadělat hodně paseky. Už zdálky vidíme, že větší stan, ve kterém spí Milan, normálně drží na svém místě, zato malinký stan tvaru „áčko“, který používám já, leží splasklý na louce, jak nějaká pohozená deka. Kola jsou v pořádku, pouze celou noc mokla na dešti, což samozřejmě není dobré, ale v tom spěchu, kdy jsme večer narychlo opouštěli naše tábořiště, nebyla lepší možnost, než je přes noc zanechat na místě. V mém ležícím splasklém stanu je potopa, nechal jsem tam i spacák, boty, nějaké další věci, vše je promáčené. Z pod mraků začíná vykukovat slunce a fouká docela silný vítr, takže se mi daří věci po důkladném vyždímání částečně usušit.

p1120918
Ráno po příchodu ke stanům, můj malý modrý stan přes noc vyvrácený jsem postavil, aby trochu vyschnul

Dopoledne vyrážíme, mohl by to být už předposlední den na cestě k moři. Teplota je konečně ideální, ani horko ani zima. Ale aby to nebylo tak snadné, narozdíl od předchozích dní s bezvětřím nás tentokráte hodně brzdí silný vítr, člověk musí i ve zdejších rovinách intenzivně zabrat, aby v tom větru vůbec jel. Jsme ale hlavně rádi, že je už po dešti a můžeme jet, vítr se přežije. Náš dopolední cíl je jasný, 30 km od místa dnešního startu je větší město Schwedt. Během dneška už určitě opustíme Německo a vjedeme do sousedního Polska, neboť jsme domluveni, že se od stezky odchýlíme a cílové místo naší cesty bude letovisko Dziwnówek na polské riviéře. Byl jsem tam předtím autem či vlaky již čtyřikrát a je to takové mé oblíbené místo a je pro mne motivací tam tentokrát dojet z domova z Ústí na kole. Milanovi je to jedno, jaké městečko u moře bude naším cílem, v těchto končinách je poprvé a nehraje to pro něj roli.

Teď jsme ale od moře ještě necelých 200 kilometrů a to bude ještě dvoudenní práce se tam dostat. Kolem umělého říčního kanálu, který vede rovnoběžně s Odrou, míříme k městečku Stolpe a pak dále k většímu městu Schwedt. Oproti minulým dnům nejenže je změna v počasí, fouká silný vítr a není vedro, ale také je změna v tom, že potkáváme veliké množství cyklistů, často to jsou i dost početné skupiny, od důchodců až po mladé. Někteří jsou dálkaři křižující během své dovolené Německo, někteří jsou spíše místní lidé z okolí na projížďce.

p1120920
Plavební kanál

Do Schwedtu přijíždíme po třiceti kilometrech, které jsme ujeli jen s jednou malou pauzou, máme ale hlad a žízeň a potřebujeme doplnit zásoby. Konečně už není neděle a obchody s jídlem jsou tak v Německu opět otevřené. Odpojujeme se v ulicích města z cyklostezky a v centru nalézáme veliký Kaufland, který poctíme svou návštěvou. Zásoby doplněny, krátká svačina před obchodem a vyjíždíme směrem pryč ze Schwedtu, který nám připadal takový omšelý a lehce nevlídný, narozdíl od upraveného a pohodového Německa, na které jsme byli zvyklí doteď.

p1120921
Vlevo kanál, vpravo Odra

Za Schwedtem se odra dělí na dvě ramena, vlastní Odru a Odru Západní, my jedeme podél Západní Odry. Vjíždíme na území národního parku Unteres Odertal (Údolí dolního toku Odry). Je zde zajímavá krajina, zdejší louky mezi rameny řeky jsou zalité desítkami nejrůznějších slepých ramen, takže je z toho jeden veliký mokřad prorostlý vysokou vodní trávou, vody jsou různě vzájemné propojené, kolem vodní ptactvo, lodě plující po kanálu, je na co se koukat.

Brzdí nás sice vítr, ale nesužuje nás vedro a tak neohroženě postupujeme naší jízdou dále k severu a bez nějakého pauzování urážíme ze Schwedtu dalších 30 kilometrů, celkem dnes už 60 a jsme u vesnice Mescherin, která je naší poslední německou vesnicí na trase, právě tady se odpojíme z cykostezky a zabočíme do Polska z důvodů, které jsem již popisoval. Kdybychom jeli po cyklostezce Odra – Nisa dále, dělali bychom takový veliký zbytečný oblouk kolem Štětínské zátoky. V Polsku jí sice také budeme objíždět, ale zdaleka ne tak velkým obloukem. Navíc jsem před cestou několikrát na internetu četl, že v té nejsevernější části kvalita cyklostezky není zdaleka již tak dobrá, jako celou její délku doposud. Ani tam údajně nemá být všude asfalt, který jednoznačně preferujeme.

Loučíme se tedy s Německem, jízda přes něj necelé čtyři dny byla parádní, cyklostezka luxusní, lidé milí přátelští, krajina upravená vlídná, jen ta vedra být nemusela, ale za to nikdo nemůže. Cyklostezka tímto pro nás končí a čekají nás polské silnice, to bude jistě změna k horšímu, jezdit na silnici za provozu. Ale i tak nám to stojí za to, je to navíc takto k moři blíž.

Přejíždíme most nejprv přes Západní Odru a jsme v Polsku, po dalších dvou kilometrech i přes hlavní tok Odry hned za mostem leží město Gryfino. Je už začátek odpoledne, máme ujeto přes šedesát kilometrů, proti jiným dnům tento náš mezičas docela ujde. V Gryfinu dáváme pauzu na oběd a oddech, Milan kupuje velikou pizzu, kterou jíme na lavičce na náměstí v úplném centru rušného města. Dnes si Milan nijak nestěžuje na ujeté kilometry, neříká, že užjich ujede jenom tolik nebo tolik a víc ne, ani pauzu nevyžaduje kdovíjak dlouhou, dnes je to v tomto směru velké zlepšení a pohoda.

p1120928
Most přes Odru do polského města Gryfino

Odpoledne vyrážíme z Gryfina a je nám jasné,že právě teď nás čeká nejhorší úsek celé naší dlouhé cesty. Necelých 30 km odtud je totiž polské velkoměsto Štětín, suverénně největší město na naší trase, metropole severozápadního Polska s více než 400 tisíci obyvateli. No a do Štětína odtud vede pouze jedna a to dost hlavní silnice, plná aut a kamionů. Nedá se svítit, sedáme na kola a pokusíme se to nějak rychle projet a mít to za sebou. Pak nás ale bude ještě čekat složité objíždění východní části města, abychom se dostali pryč z města dál na naší trasu a mohli objet po východní straně veliké jezero Dabie a posléze zítra navazující Štětínský záliv. Přitom nemáme žádnou podrobnou mapu. Zbytek dneška bude tedy náročný.

Již první desítky metrů na hlavní silnici z Gryfina do Štětína ukazují, že nás čeká cesta v hustém provozu plná aut a náklaďáků. Řidiči nás sice objíždějí ohleduplně, ale provoz je veliký a je to nepříjemné. Dáváme jen krátkou pauzu a jinak těch necelých 30 km z Gryfina urážíme v kuse. Máme dnes ujeto zatím 90 kilometrů, ale je jasné, že další přibydou. Budeme chtít jet někam co nejdál za město, abychom našli klidné místo na spaní někde v přírodě. Na silnicích ve Štětíně panuje čilý ruch a provoz a to nejsme v hlavní části města, ale v té okrajové na východním břehu východního ramena Odry. Potřebujeme objet po východní straně jezero Dabie, ale s málo podrobnou mapou nafocenou před cestou do mobilu je to oříšek. Dáváme pauzu u jedné benzínky, já si jdu dovnitř prohlížet zdejší mapy, které jsou tam pro motoristy ke koupi a studuji, kudy jet dál. Je to ale docela složité, ani nevím přesně, kde se zrovna nacházíme. Pak se ptám venku jedné paní,kudy jetze Štětína dál směrem na obce Zalom a Pučice. Paní ví, bez váhání nám ukazuje směr a my po chvilce opouštíme město. Jak jsme ale zjistli až později, neporadila nám nejlépe a my jsme si docela zajeli, mohli jsme jet trasou o polovinu kratší. To už je ale jedno, jsme pryč z velkoměsta a projíždíme vesnicemi Zalom a na ní navazující další obcí Pučice.

Je už podvečer, tachometr ukazuje pro dnešek sto ujetých kilometrů, počasí se během dne vyjasnilo a je slunečno a teplo, nikoliv však horko. V Pučici Milan zničehonic padá velice ošklivým pádem z kola, pád vypadal velmi bolestivě, Milan je i s kolem celý na zemi, ale naštěstí se mu povedlo dopadnout šikovně, tak jsou z toho jen nějaké drobné odřeniny a může jet bez problémů dál. Nemusíme to už dnes nijak hrotit, celkem máme splněno, co jsme chtěli a pokud nebudou neočekávané problémy, najisto to k moři dorazíme už zítra. Je ale pravda, že čím víc ještě dnes ujedeme, o to to budeme mít zítra kratší a jednodušší. Pomalu se budeme během jízdy poohlížet po nějakém pěkném místě na spaní a když něco uvidíme vhodného, ukončíme dnešní etapu a rozbalíme tam náš tábor. Také ještě potřebujeme koupit jídlo a pití na zbytek večera a na ráno, už jde na nás hlad. V Polsku je ale nějaký otevřený krámek nebo stánek vždy v blízkém dosahu a koupit kdekoliv a kdykoliv nějaké jídlo zde nebývá problémem a tak po chvilce nalézáme jeden takový krámek u areálu zapadlé benzínky ve vesnici Rurzyca. Dokupujeme jídlo a pití, něco si dáváme už na místě, něco balíme do zavazadel a jedeme dále.

Hned za obcí Rurzyca nalézáme pěkné místo na přenocování. Ze zdejší okresní málo frekventované silnice, po které jsme poslední hodinu jeli, odbočuje lesní cesta pryč směrem k lesu a na okraji lesa je u ní příhodná loučka na postavení stanů. Sice po té cestě může kdokoliv z vesnice jít na procházku a snadno nás spatřit, ale jinak je to dobré místo. A i kdyby nás někdo viděl, ničemu by to asi nevadilo, jsme už v dosahu moře a na turisty jsou zde v okolí jistě zvyklí. Stavíme stany, odpočíváme vedle nich, večeříme nakoupené jídlo a jsme spokojeni. Den proběhl dobře. Nebyla vedra, ujeli jsme dobrých 113 kilometrů, aniž by si Milan nějak stěžoval či se trápil, zvládl to v pohodě. Objeli jsme úspěšně veliký Štětín a jsme již poblíž města Goleniów a moře se výrazně přiblížilo. Pohoda po všech stránkách. Celkem máme ujeto 505 km, čímž jsme průměr dostali nad psychologickou hranici sto kilometrů za den, náš přesný průměr je nyní 101 km denně. Na to,že jsme začínali první dva dny až kolem poledne a kromě dneška byla vždy hrozná horka a dlouhé pauzy, tak je nakonec ta naše bilance solidní. Zítra si ten průměr pohoršíme, ale to proto, že k moři už to máme méně, než sto kilometrů. Zítra nás moře zastaví a nebude již kam jet dál. Tipuji, že to bude odtud k moři mezi 65 – 80 kilometry, pojedeme po okreskách a po těch to bude více klikatější, než po hlavní silnici. Mám tím na mysli samozřejmě otevřené moře na polské riviéře, nikoliv Štětínskou zátoku, která je odtud kousíček. Snad tedy i poslední den vydrží naše kola bez píchnutí a bez technických problémů, zatím před nimi musíme smeknout, nemuseli jsme s koly řešit žádné komplikace! Jsme velice spokojeni, že jsme už tak blízko cíle, je to parádní pocit! Po včerejší komplikované rozbouřené noci je dnes poklidný večer, kolem desáté zalézáme do stanů a uleháme ke spánku.

p1120931
Pátý nocleh celkově, první v Polsku

DEN 6. – ÚT 7. 7. 2015

Noc byla klidná a bezproblémová a ráno kolem půl osmé vstáváme do slunečného dne. Rutinně balíme stany a věci do batohů, připevňujeme na kola a vyrážíme na poslední etapu. Dnes asi nepojedeme celý den, neboť odpoledne bychom měli být u moře. Po necelé půlhodince jízdy jsme u města Goleniów, odkud sice vede k moři hlavní silnice, ale je až příliš hlavní na to, abychom po ní půl dne jeli. Navíc má v některých místech charakter rychlostní komunikace a kola na ni možná ani nesmějí. My pojedeme po okresní silnici směrem na městečko Stepnica.

V Modrzewie kousek za Goleniówem si kupujeme v obchodě snídani a pití a jelikož jsou před obchodem dva stolečky a u nich židle na posezení, dáváme zde velice příjemnou pauzu na snídani. Ráno u stanů jsme přiliš nejedli, takže to teď doháníme. Pocity máme výborné, protože je příjemné slunečné, ale nikoliv horké počasí a hlavně proto, že už se hodně blížíme k našemu cíli a každých deset ujetých kilometrů nás výrazně bude přibližovat k moři.

p1120932
Snídaně u obchodu v Modrzewie

Před Stepnicí mám s kolem první technický problém za celou dobu našeho putování, ale je to jen drobný detail. Sesunula se mi dětská sedačka, na které mám připevněn můj těžký batoh, až dolů na úroveň zadního kola, takže o něj lehce dřela, čímž jsem na to přišel. Držák na sedačku, který je připevněn k rámu kola, zkrátka podlehl veliké váze zavazadla, mírně se povolil a popojel dolů. Zastavujeme a dávám věc na kraji lesíka dopořádku. Cestou kolem projel nějaký cyklista na kole, kde měl plno zavazadel a polskou vlajku a když viděl, že něco opravujeme, nabízel nám pomoc, ale to nebyla potřeba.

p1120935
Polskými okreskami se blížíme k moři

Poté za chvilku přijíždíme do Stepnice, která leží u Štětínské zátoky, my ji ale ze silnice nevidíme a ani k ní nehodláme sjíždět, vždyť odpoledne uvidíme pravé otevřené moře! Ze Stepnice, kde se nijak nezdržujeme, nás čeká přibližně dvacetikilometrový úsek do města Wolin, které už leží od moře kousek. Cesta je velmi pohodová, je to taková okresní silnice s malým provozem, vede přes plno vesnic, v jedné z nich krátce zastavujeme na nákup svačiny v obchůdku a krátké posezení. Jede se nám krásně, teplota ideální, sluníčko, pěkné lesy kolem nás, pohodové vesnice s letní poklidnou atmosférou. Právě v tomto úseku mě popadá největší euforie z celé šestidenní cesty, mám velikou radost, že se nám během dneška podaří cestu úspěšně dokončit a moje několikaleté přání, že někdy jednou v životě bych na kole rád dojel z domova k moři, dojde právě dnes svého naplnění. Jsem tak nadšen, že jsem poodjel asi půl kilometru před Milana a za jízdy naplno zpíval nahlas z plna hrdla mé oblíbené písničky. Je to opravdu skvělý pocit užívat si finále dlouhé cesty a po předchozích dnech a stovkách kilometrů jízdy ve vedrech být najednou kousek od cíle, navíc za krásného počasí. Ale aby bylo jasno, velmi mě to bavilo po celou dobu cesty. Dokonce mě to bavilo tak hodně, že bych během té cesty právě pořád nejraději jel a proto jsem těžce snášel ty předlouhé pauzy ve 3. a 4. dni naší cesty. Milana to také bavilo, i když to pro něj bylo mnohem náročnější, než pro mne, vedro a počet kilometrů mu dávaly mnohem více zabrat, k tomu problémy se žaludkem 3. a 4. den. Ale jelikož není nijak zvyklý cestovat, byl to pro něj silný zážitek a velké poznání a opravdu životní výkon dojet z domova na kole k moři, když na kole v životě vůbec nejezdí. Navíc se velmi zajímá o historii, má vystudovaný dějepis a nejvíce ze všeho ho baví období kolem 2. světové války a ve volném čase leží doma neustále v nějakých knihách o různých bitvách a válečných postavách. Takže jet celou cestu po německo – polském pohraničí a vidět oblasti, o kterých toho plno četl, to bylo pro něj velice zajímavé a motivující.

p1120942
Kousek před Wolinem

Ale ještě nejsme v cíli, ještě to musíme dorazit. Kolem poledne přijíždíme do Wolinu, odtud to je k moři už jen asi 15 kilometrů, ale do jiného směru. My máme v plánu jet do letoviska Dziwnówek a to bude ještě necelých 30. I tak už to bude pro nás vzhledem k té celé cestě z Čech cílová rovinka. Ve Wolinu chce dát Milan pauzu na oběd, což není problém, času máme dost. Trávíme zde necelé dvě hodiny a poté vyrážíme na závěrečnou zteč.

p1120946
Most ve Wolinu přes průliv Dziwna
p1120952
Poslední stovky metrů k pobřeží

Kolem průlivu Dziwna míříme k pobřeží, je krásné slunečné odpoledne, vše klape, jak má. U městečka Miedzywodzie jsme již u pobřeží, moře ale není ze silnice vidět, neboť mezi ním a silnicí je borový les. Je to jedno ze zdejších letovisek a panuje zde čistě dovolenková atmosféra, po chodníku podél lesa chodí lidé s dětmi s koupacími pomůckami a nafukovacími vodními předměty a míří buď k vodě nebo od vody. Všude stánky s prodejem občerstvení, suvenýrů či čehokoliv. Pobřežní promenáda pulzuje čilým životem.

My to máme odtud do Dziwnówku ještě 7 kilometrů, teď už to je definitivní cílová rovinka po pobřežní silnici, z níž ovšem moře vidět kvůli lesu nejde. Po chvíli přijíždíme do rozlehlého letoviska Dziwnów a z něj už to jsou jen necelé tři kilometry do malého Dziwnówku. Poznávám pro mne stará známá místa, kde jsem se již několikrát předtím pohyboval. Jednou jsem jel do Dziwnówku stopem na výlet, strávil jsemnecelé dva dny u moře a zase stopem zpět. To už je ale hodně let zpátky. Pak jsem tam jel autem s rodinou na výlet na jeden den jednu sobotu v dubnu před pěti lety. Před třemi roky jsem zde byl se školou, kdy jsem jako učitel zorganizoval cestu vlaky a týdenní pobyt u moře v závěru školního roku. A hned na to ten samý rok během prázdnin jsem tam pak jel na tři dny na letní pobyt s rodinou. Tato cesta však byla v mnohém úplně jiná, dojel jsem sem, spolu s kolegou a kamarádem Milanem, na kole z domova z Ústí nad Labem. A to je parádní pocit.

Definitivně v cíli jsme po třetí hodině odpolední, když přijíždíme do Dziwnówku k moři. Máme ujeto 592 km, bylo to dnes o něco delší, než jsem čekal. Ujeli jsme dnes 87 km, přičemž já tipoval maximálně 80. Ještě osm a bylo by to celkově rovných 600. Milan je trochu šokován, jak narváno je na pláži, jsou to tisíce lidí, další stovky se jich valí na pláž nebo zpět do městečka. Já jsem s tím počítal, již jsem to tu takhle zažil v červenci před třemi roky. Poláků je téměř 40 miliónů a veliké množství z nich jezdí na letní dovolenou právě sem na polské pobřeží, jehož popularita je pro místní obrovská, je tu celé léto ve všech letoviscích úplně narváno. Fotíme se s koly na pláži, což je naše taková vrcholová fotka, jako bychom zdolali nějakou horu. Pak se jdeme ubytovat do autokempu Bialy Dom, kde stavíme stany. Bude to již naposledy, zítra zahájíme cestu domů. Zřejmě někdy odpoledne či navečer, s koly ve vlacích. Nejbližší nádraží je deset kilometrů odtud.

p1120958
Jsem v cíli, dál na sever už je jen moře
p1120957
Milan je také v cíli…
p1120963
Ještě fotka úplně u vody…
p1120966
Milan to dokázal!
p1120971
A cílová, vítězoslavná společná fotka, nejdůležitější fotka z celé cesty – je to tam!!!
p1120960
Přeplněná pláž – obvyklý jev v létě na polském pobřeží
p1120962
Ještě jednou více z blízka…

Po postavení stanů si bereme na sebe plavky a vracíme se k moři. Když už jsme tu, musíme tam samozřejmě vlézt, i když jinak to ani jeden z nás nevyhledáváme. Mezitím se ale přivalily rychle mraky, zakryly slunce a přestalo být teplo. Jelikož je již po půl páté, pláž se i vlivem mraků i vlivem času docela výrazně vylidnila. Voda je ale velmi příjemná, připadá mi snad nejteplejší, co jsem tu kdy zažil. Je to skvělé osvěžení po dnešní etapě. na to, že je teprve začátek července, tak voda opravdu není nijak studená.

p1120986
Když už jsme sem dojeli, tak účast ve vodě je nutná…

Zbytek dne trávíme chozením po městečku, večer zde korzuje mnoho stovek lidí a ulice lemují desítky stánků s jídly, suvenýry a atrakcemi. Dáváme si smaženou rybu k večeři, já ještě několikrát jdu k moři udělat nějaké fotky. Večer, když se chystáme po teplé sprše ulehnout, se spouští déšť. Malý stan, který používám na této cestě já, není do deště uzpůsobený a tak ho ještě rychle za tmy přestavuji tak, aby většina jeho plochy byla pod pevně usazeným velkým slunečníkem, který byl opodál. Během noci ale nakonec příliš nepršelo a já se v klidu vyspal.

p1120987
V ulicích Dziwnówku – promenáda se stánky
p1120991
V kempu Bialy Dom
p1130039
Z Ústí nad Labem do Dziwnówku k moři 592 km na kole

DEN 7. a 8. – ST 8. 7. a ČT 9. 7. 2015 – Návrat domů

Ráno vstávám již před sedmou, cítím se vyspalý. Milan naopak vyspává ve svém stanu téměř do devíti, což však nijak nevadí, máme plno času. Náš plán je strávit den v poklidu koupáním v moři, k večeru jet na kole deset kilometrů do města Kamieň Pomorski, kde je železnice a zahájit tak večer cestu s koly ve vlacích směrem k České republice, přes noc se posunout nějakým dálkovým vlakem přes celé Polsko na jih a druhý den to pak dorazit dalšími vlaky do Čech a domů. Hned dopoledne se ale vše mění, na moři jsou velké vlny, je vyvěšena červená vlajka a je zákaz koupání, na což pozorně dohlížejí plavčíci. No tak to tu nebudeme jen tak polehávat celý den na zaplněné pláži bez možnosti vlézt do vody, to je k ničemu. Máme na to oba stejný názor a nic nás tu nedrží ztrácet čas. Zahájíme cestu domů tím pádem už teď dopoledne.

p1130041
Dopolední pláž a moře se zákazem koupání
p1130045
Vlny mi nepřišly tak strašné, aby kvůli nim byl zákaz…

Sedáme na kola a jedeme deset kilometrů do města Kamieň Pomorski. Ranní slunečné počasí se kazí a zatáhlo se. V Kamienu máme hodinu a pl čas, než nám pojede první vlak. Je to jen osobák jedoucí zhruba dvacet kilometrů do přestupní stanice Wysoka Kamieňska. Tam čekáme asi hodinu a spouští se veliký silný liják a bouřka, na zapadlém starém nádraží se není pořádně jak schovat. Ve 14:50 nám přijíždí dálkový vlak Intercity, kterým pojedeme šest a půl hodiny do Wroclawi. Kola nám visí v popředí vagónu na hácích k tomu určených, nemusíme se o ně nijak starat. Cesta je pohodlná, přesto zdlouhavá, rovinatá zemědělská krajina není příliš ke koukání.

p1130054
V prvním vlaku našeho návratu – starý osobák na severu Polska

Večer ve čtvrt na deset přijíždíme do jihopolského velkoměsta Wroclaw, do Čech odtud žádný vlak teď nejede. Chceme se dostat aspoň někam dál směrem k české hranici a to pokud možno západním směrem, abychom se blížili k našim domovským severním Čechám a ne třeba na opačnou stranu směrem na Moravu. Z tohoto pohledu se nejlépe jeví vlak, který odjíždí po desáté hodině večerní, čili za chvíli a jede do městečka Wegliniec, což je 150 kilometrů odtud přímo na západ, jak potřebujeme. Wegliniec leží asi 20 km od německé hranice a asi 40 km od české hranice od frýdlantského výběžku. Je nám ale jasné, že až o půlnoci na konečné ve Weglinieci vystoupíme, budeme trochu bezprizorní a další vlak, který bychom mohli použít pro náš návrat, pojede až kolem páté ráno. No nedá se nic dělat, stejně bychom někde museli přes noc čekat. Náš původní plán byl projet Polsko vlakem ze severu na jih přes noc, ale tím, že jsme Dziwnówek opustili již dopoledne, se situace změnila.

Po desáté večerní nastupujeme do komfortního a překvapivě zaplněného osobního vlaku, kola opět věšíme na hák a vyrážíme na západ. Přes Legnici a Boleslawiec se dostáváme do Wegliniece a tam je konečná, kde přesně o půlnoci vystupujeme. Wegliniec je malinké městečko, nádraží navíc leží stranou od něj, takže to tu vypadá velmi opuštěně. Buď můžeme čekat do rána na další vlak a strávit noc ve staré, ale překvapivě otevřené nádražní čekárně a nebo jet přes noc na kole, přiblížit se o něco české hranici a zabít jízdou čas. Nakonec se rozhodujeme jet na kole, světla máme, dopředu i červené zadní.

V půl jedné v noci vyrážíme přes lesnatou krajinu po opuštěných tmavých silnicích směrek k polsko – německé hranici, kde se nalézá dvojměsto Zgorzelec – Görlitz. Mysleli jsme, že to bude tak 15 – 20 kilometrů, nakonec je to ale skoro třicet. Cestou ještě dáváme pauzu u areálu benzínových pump a ve Zgorzelci jsme ve tři ráno. Opouštíme Polsko a přejíždíme přes most řeku Nisu do Německa. Tu Nisu, podél které jsme jeli druhý a třetí den naší cesty k Baltu. Jsme v německém městě Görlitz, odtud jezdí vlaky do města Zittau (Žitava) u českých hranic. Bude to ale drahé, na tu krátkou vzdálenost to bude velká cena. Milan chce jet vlakem určitě, je unavený a nevyspalý. Já bych jel raději na kole až do Čech, ale do Varnsdorfu či Rumburku je to odtud ještě kolem 45 kilometrů a padá na mne také spaní, blíží se ráno a nejen, že jsme tuto noc nespali, ale navíc jsme jeli i 30 km na kole.

Uvnitř jedné banky v půl čtvrté ráno, kam se Milan dostal díky své platební kartě, vybírá Milan z bankomatu nějaká eura na vlak, poté trochu složitě v nočním městě, kde není ani noha a není se koho zeptat, nalézáme vlakové nádraží a brzy k ránu po rozednění odjíždíme vlakem do Žitavy. Tam máme asi půlhodinku a další vlak už nás veze do Čech, do Varnsdorfu. Vystupujeme na dost příšerném nádraží na okraji města a zase čekání, další vlak jede za hodinu. I pak je cesta ještě složitá, Z Varnsdorfu do Ústí ještě musíme třikrát přestupovat a použít tak další čtyři vlaky. Ty už ale naštěstí na sebe navazují a v půl jedenácté dopoledne vystupujeme v Ústí. Zbývá ještě hodně nepříjemný kopec s velkým převýšením nahoru na sídliště, do toho se navíc spouští silný letní déšť, ale to už je všechno jedno, za pár minut budeme v pohodlí našich domovů. Cestu máme definitivně za sebou a byl to jedinečný zážitek! Musím smeknout před Milanem, že to bez jakéhokoliv tréninku zvládl!

P.S.: O rok později, v létě 2016, jsem jel po zcela totožné trase k Baltu znovu, tentokrát s jiným kolegou. Zvládli jsme to za 4 dny a to jsme ještě druhý den kvůli vytrvalému lijáku vyjížděli až pozdě odpoledne.

Blog: Honza Staněk - cesty
Názory k zápisku: celkem 2 (poslední 2.9.2015 11:08)
9.8.2015 02:04
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 27.88
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

p1120855
p1120855
p1120854
p1120854
p1120856
p1120856
p1120858
p1120858
p1120860
p1120860
p1120862
p1120862
p1120867
p1120867
p1120870
p1120870
Po cyklostezce "Odra - Nisa" na kole k Baltu
Zobrazit všechny obrázky — celkem 48 obrázků


Diskuse k zápisku

 NadpisVloženoAutor
prosba 17.8.2015 11:26 marvvincz
Parádní cesta 2.9.2015 11:08 František
TOPlist