nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Welcome to Medan, don´t worry

Den osmnáctý:

Plavba lodí alias fast ferry za 4 hodiny z Penangu do Belawanu (Indonésie) nakonec trvala šest a půl hodiny. Na drobné zdržení jsme si v celku zvykli, hodinky nemáme, nikam nespěcháme, tak nám to nevadí. První pocity ?? Chtěli nás zase odrbat, nejdřív jsme málem nasedli do jiného autobusu z Belawanu do Medanu, protože kdo se má vyznat v množství lidí nabízejících svezení. Taky jsme si zaplatili cestu až do Medanu, a pak ještě jednou. V Malajsii je transport z přístavu do města v ceně, ale bohužel ne v Indonésii. Loď jezdí třikrát týdně a třikrát týdně si lidé cestující z Penangu kupují lístek až do Medanu, přeplujete moře a opak je pravdou.V Belawanu si musíte koupit lístek na autobus do Medanu. Dva dolary jsou dva dolary, ale jde jen o princip. Na první pohled to tu vypadá trochu jako v Laosu. Panuje tu takový větší chaos než v předchozích zemích. Po výstupu se na nás klasicky vrhly rikšaři, tentokrát s pozdravem ,,Hello mister“. Nejhorší je, když přijedete na nové místo, někde vás vyhodí a nevíte, kde jste. V klidu si sedněte, kdo kouří ať si zapalí a zkuste se zorientovat. Taxikáři Vám rádi namluví jak je váš hotel daleko a že pojedete dlouho, pozor lidé tu nemají přehled o časových a délkových vzdálenostech. Pokud řeknou, že je to moc daleko a pojedete dlouho, reálně je váš hotel za rohem a dojdete to v klidu pěšky. Naopak když budou říkat, že autobus pojede dvě hodiny, reálně pojede dvakrát tolik.

grand-mosqe

Tuto překrásnou mešitu je možné pozorovat s balkónu hotelu Zakia, bohužel méně krásné je každé ráno v pět si poslechnete motlitby, zajisté budete probuzeni.

My se ubytovali v Hotelu Zakia, pohodový hotel, kde jsme večer strávili s místními. Se značnou únavou jsme měli namířeno do postele, v tom si nás všimnul místní chlapík. Postupně z něho vypadlo, že byl několik let průvodcem v Gunung Lauser National parku. Po hodince nás v kroužku sedících na zemi před hotelem bylo asi deset, pilo se, zpívalo, hrálo, jedlo. Docela pěkný večůrek. Těch průvodců bývalých i nynějších tam kolem nás sedělo 5, takže informací o Sumatře na první den bylo docela dost. Kolem druhé hodiny ranní, když nás okřikla nejstarší členka hotelu, prý majitelka, se náš hudební kroužek rozpadl. S Martinkou jsme se před spaním shodli, že to byl krásný start. Natolik krásné nebylo, když v pět hodin ráno začal nějaký chlapík zpívat (křičet) modlitby do ampliónu. Hotel Zakia leží v těsné blízkosti nádherné mešity Grand Mosque, která byla posatvena roku 1906, vstupné je dobrovolné a určitě stojí za návštěvu, je nádherná.

Dalšího dne, už ani nevím kolikátého, nebo kolikátý den to byl, jsme se probudili do rušného dne, ráno jsme se sbalili a odešli na autobus do Bukit Lawang. Ráno pro nás znamenalo poledne, po večírku předešlého dne byla únava znát. Jedno nádraží na sever deset kilometrů a druhé na jih deset kilometrů, člověk si aspoň může vybrat. Bohužel když si vyberete špatně, budete nuceni se přemístit přes celé město na druhé nádraží, a to je trošku únavný zážitek, neboť během jízdy uslyšíte tisíckrát „hello mister“ a na pozdrav se sluší odpovědět. Takže pro případné zájemce autobus do Bt. Lawang odjíždí každou půl až třičtvrtě hodinu z nádraží Pinang Baris ulice Jl Gatot Subroto. Cena se odvíjí podle toho, kolik máte batožiny, (10 000–15 000rp). Kurz Indonéské rupie je momentálně: 1 000rp- 1.9kč nebo 10 000– 1USD

manekin

Zprvu malý indonéský chlapec neměl zájem o focení, po pár snímcích se ale cítíl jako pravý model.

Není nádraží jako nádraží, tohle je součástí normální ulice, autobus tady prostě stojí a v jednu chvilku odjede. Drobná rada , neodcházejte moc daleko, když máte batohy uvnitř, může se taky stát, že na vás někdo zapomene. Cesta nám trvala tři hodiny, po nekvalitní asfaltové vozovce místy tankodrom, místy chyběla celá silnice.

BUKIT LAWANG
Autobusové nádraží je vzdáleno patnáct minut klidné chůze od prvního guest housu. Téměř se stoprocentní jistotou se dá říct, že při příjezdu do Bukit Lawang vám bude někdo nabízet ubytování, průvodcovské služby, nebo vám mile rád někdo ukáže cestu kam jít, ano mile rádi to pro vás i bez ptaní udělají, ale taky by rádi dostaly za služby zaplaceno. Bohužel počítejte, že zde panuje trochu monkey bussines. My jsme na takového zprvu milého človíčka jménem JOJONN narazili už v autobuse, prý že nám všechno ukáže, když jsem mu řekl, že budeme spát u NORY ( mama v jednom z nejlacinějších hotelů v Bt. Lawang), pohotově odpověděl, že se jedná o jeho tetu, po cestě nám všechno krásně vysvětloval a prý nemá rád město, prý to je Jungle Man Popravdě ani Martinka ani já nemáme rádi přehnanou ochotu a po několika zkušenostech se dá těžko poznat, kdo to myslí upřímně, a kdo ne. Na druhou stranu jsme se cítili jako králové, když nám donesli batožinu až do pokoje. Ukázal nám krásný Rain Forest guest house v těsné v blízkosti řeky Bohorok, docela idylické místo pro trávení času. Když neprší, tak má řeka krásnou barvu, my chytli tu kapučínovou. Po večeři to z JOJONNA vylezlo, únavně dlouhou a naučenou básničkou nám vysvětlil, že za jednodenní výlet do džungle 25EU , za dvou denní 45EU á-osoba. Určitě to může být pěkná příležitost vidět velké množství chráněné zvěře ve volné přírodě, ale bohužel pro nás moc drahé. Trochu nepříjemným okamžikem pro licencovaného průvodce bylo moje vysvětlení, o co nám tu jde. Že si tu chceme odpočinout a ne utratit fůru peněz. Jeho otázka, zda už jedeme zítra zpět do Medanu, mně vystřelila úsměv na tváři.

suma

Suma ,orangutaní samice volně žijící v přírodě, zatím se stravuje s dopomocí ochránců národního parku, ale co nevidět vyrazí do opravdové džungle.

Co se tu dá vlastně dělat? Buď jen ležet a užívat si nezapomenutelného klidu nebo poznávat krásy národního praku, ten je možné navštívit pouze v doprovodu licencovaného průvodce, ceny jsou pevně stanovené průvodcovskou asociací. Gunung Lauser National Park je přísně chráněné území hlavně pro svoji biologickou hodnotu. Budete moci shlédnout faunu a floru, která se vyskytuje pouze na Sumatře. Gibona černého, orangutana, tukana, slona, při troše štěstí i tygra a v určitém období i největší květinu na světě Rafflesia Arnoldii, a na jiné ohrožené druhy můžete narazit při vícedenním trekkingu z Bukit Lawang do města Gurah. Tento sedmi až desetidenní výlet se pořádá pouze ve větší skupině a je značně drahý. Bt. Lawang je také známé díky celosvětově chráněnému rehabilitačnímu centru pro orangutany. Toto středisko leží hned za bránou do NP. Centrum je možné navštívit i bez průvodce, stačí si koupit permit ke vstupu do národního parku v kanceláři PHKA (Directorate General of Forest Protection and Nature Conservation). Nezalekněte se dvojích cen, jednak pro turisty, jednak pro místní obyvatele, zarážející je desetinásobný rozdíl vstupného, tedy pro každého z nás 25 000rp. samozřejmě extra cena za kameru nebo fotoaparát, ten jsme zapřeli, hold šetřit se někde musí.

Den Dvaadvacátý

Klasicky jsme zaspali, nefungoval budík či co, he spíš se nám nechtělo z postele. Na dnešní den bylo v plánu navštívit rehabilitační centrum a jeho ranní krmení orangutanů. Po překročení řeky nás čekala v kleci maminka s třítýdenním miniorangutánkem, potom následoval pětiminutový výstup po schodech až k malému plácku, kde jsme zasedli. Vrchní přivolávač zabušil kamenem na dveře a divadlo mohlo začít. Zprvu ostýchavá Sandra nám ukázala balet v korunách stromů, ale při zavětření snídaně v podobě čerstvých banánu a koktejlu strach opadl. Sestoupila dolů a první sestání s Martinčinými předky probíhalo krásně. Vypila dva hrnce a snědla trs banánu, šup šup a byla kdesi v čudu. Po chvilce se ukázala Suma, ta po druhém přivolání přišla a potom s námi seděla v kroužku Homo Sapiens Sapiens asi dvacet minut. Neuvěřitelně podobné rysy a hlavně grimasy v obličeji jsou nezapomenutelné. Krmení můžete navštívit dvakrát denně, a to v 8:30 a v 15:00. Momentálně se rehabilitační centrum stará o 16 orangutanů, kteří zatím nejsou připravení žít ve volné přírodě a potřebují lidskou pomoc. Po hodince nás vyhnali zpět dolů. Pro nízkonákladové cestovatele jako jsme my v Bukit Lawang je mnoho dalšího k zhlédnutí. Páteční trh na nádraží nabízí hodně dobrodružství, za návštěvu stojí jeskyně Bat Cave (5000rp). Doporučujeme vzít si s sebou baterku a pevné boty. Zatím neupravenou a nezničenou jeskyni projdete za hodinku, k vidění jsou netopýři a pavouci velcí jako dlaň (jeden místní obyvatel nás uklidnil, že znají lék proti jeho kousnutí, uff, to jsme si oddechli). Jinak další krásné procházky po okolí bez průvodce vám rád poradí Samuel, zatím staví a doufejme, že brzo otevře svou galerii s ručně vyráběnými suvenýry z kokosu. Po snídani jsme se prošli na autobusák, v celku námaha, jít s těžkým batohem ve třicetistupňovém horku. Do minivanu pro devět osob (v ČR) se nás naskládalo devatenáct a vesele jsme si to štrádovali zpět do Medanu. Pravé rameno jsem měl celou cestu vystrčené z okénka ven, když není místo, tak není místo. Po třech hodinách jízdy, kdy nám prdel málem upadla, nás řidič šikovně vyhodil před autobusem do Berastagi na nádraží Pinas Baris. Není autobus jako autobus a ten, se kterým jsme jeli do Berastagi, byla velká dodávka, kde se musí naskládat aspoň pětatřicet lidi + místo na střeše. Další tři hodiny jsme si nohy nenarovnaly, do půlky v pohodě od půlky cesty katastrofa. V Berastagi nás vyplivli asi v devět večer. Nocovali jsme v klidné wismě jménem Sunrise view.

Berastagi
Toto hlavní město oblasti Karo, na první pohled nudné a hlučné, zkrývá v okolí mnoho dobrodružných aktivit. Vysoko položené oblasti Karo vévodí tradiční kultura, staré domy se špičatou střechou a dvě sopky. Gunung Sibayak (2094m) jako nejpřístupnější sopka v Indonésii laká mnoho turistů, zatímco podstatně vyšší a hůře přístupný Gunung Sinabung (2450m), doporučujeme navštívit s průvodcem, kterého sežene v Berastagi. Levnější varianta je zeptat se místních obyvatel ve vesnici Sigarang Garang , určitě vás odkážou na někoho, kdo s vámi půjde.

vrchol-g-sibayak

Kdybych tak uměl létat…

Den Třiadvacátý

O půl šesté ráno jsme lehko vybaveni vyšli směr Gunung Sibayak(2094m), pošasí se jevilo hezky, obzvlášť při východu Slunce. Ještě před odchodem je dobré si vyzvednout mapu v jednom z guest housů, rádi vám ji dají. Po zaplacení nesmyslného vstupu na Sibayak (3000rp) následovalo prudké stoupání pak klesání pak stoupání a objevili jsme se na plošině Trailhead , kde je vhodné místo na kempování a s úžasným výhledem na G. Sinabung. Vede tam asfaltová silnice, takže bečak nebo opplet vás tam zaveze, ale bude to nejspíš drahé. Odtud je to dvacet minut do hlavního kráteru. My zastihli slunečný den a cestou jsme nepotkali jediného turistu, z vrcholu je výhled do širokého okolí. Velice klidnou chůzí jsme stanuli v deset hodin na vrcholu. Na vulkán vedou tři přístupové cesty, dle vašich schopností. Upozorním jen na možnost pádu při sestupu, protože zde není pevná hornina, pod nohama to může jet jako po másle, obzvlášť když zaprší. Jinak sopka je aktivní, místy chrlí páru, místy jde cítit silný siřičitý zápach.

martinka

Síra je síra a ta trochu smrdí a je nebezpečnná. Martinka v pozici kameramana

Připravte se, že jdete na takový náročnější výlet, není dobré podcenit obuv, takový vymknutý nebo v horším případě zlomený kotník, v těchto končinách není lákavá volba. Z vrcholu je to hodinka až dvě dolů do vesnice, podle toho jak se kocháte okolím. V Semagat Gunung je možné za malé vstupné navštívit horký pramen, určitě to bude pěkná koupačka. Voda, která se pije na Sumatře, je právě odsud, opravdová voda z hor. Zpět do vesnice nás vzal na korbě jeden chlapík, co vozí beton. Nechápu, jak ten vrak mohl jezdit.

V okolí Berastagi je mnoho dalších zajímavých vesnic jako jsou: Dokan, Lingga, Peceren. Jsou plné starobylých domů postavených v tradiční kultuře Karo. Od Berastagi padesát kilometrů vzdálený vodopád Sipiso Piso je místem odpočinku pro mnoho lidí, bohužel ne pro mě. Bez zřejmého důvodu mě bodnul neznámý hmyz, a to poněkud zkomplikovalo návštěvu tohoto působivého místa. Naštěstí hmyz nebyl jedovatý a rána se dobře hojí.

vodopad-s-pisso

Vodopád Sipiso-Pisso vévodí severnímu cípu jezera Danau Toba, je vysoký 120metrů a je možné sejít až dolů k řece. Naleznete ho 40km jižně od Berastagi.

Za návštěvu při sestupu z většího vulkánu G. Sinabug stojí jezero Lau Kawar, dá se zde kempovat a prožít pěknou klidnou noc a to se nám podařilo na zápraží jednoho domu. Nejlepším dopravním prostředkem po atrakcích oblasti Karo je motocykl. Tu vám půjčí za cenu, kterou si musíte doslova vysmlouvat, Romaneto (žgrd a majitel WISMA SUNRISE VIEW) začínal na ceně 250 000rp, což je neúnosné. Nakonec jsme se domluvili na 110 000rp což bylo stejně hodně, ale levnější možnost nebyla. Za poznámku stojí, že jeden den půjčovného tu nemá dvacetčtyři hodin, ale devět (start 8:00 a konec 17:00) na to jsme taky nepřisoupili, den má prostě odjaktěživa 24hodin.

Den Pětadvacátý

Ráno jsme se vzbudili u jezera Lau Kawar, vcelku pěkné místo pro trávení volného času. Bohužel čas pro vrácení žgrdovi motorky se neúprosně chýlil ke konci, tak jsme nasedli a uháněli směr Berastagi. Během nákupu nás potkal jeden dredatý maník, o kterém vám budu vyprávět až příště.

13.2.2009 15:36
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 22.54
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

funny-suma
funny-suma
grand-mosqe
grand-mosqe
gunung-sibayak
gunung-sibayak
krater
krater
lau-kawar
lau-kawar
manekin
manekin
netopir
netopir
suma
suma
Welcome to Medan, don´t worry
Zobrazit všechny obrázky — celkem 12 obrázků


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist