Začátek Velké Balkánké Cesty
Proviant 
Po příchodu na nádraží mi volá Morek z Prahy, že prý nemůžou najít ten lehátkový vůz, že ho asi nepřipojili. Znaje Morka jsem si samozřejmě myslel, že jako vždy kecá, ale mluvil opravdu vážně, tak jsem mu nakonec uvěřil a šel si to ověřit na informace. Slečna za přepážkou mi zpočátku také nevěří, ale když si to telefonicky ověří, sděluje mi toto: „Ten vlak se ještě nestihl vrátit z Baru (a to na to má dva dny a podle jízdního řádu mu na to stačí jeden) a když to stihne, tak bude připojen k Haškovi (jméno EC), který jede asi za tři hodiny, ale to ještě není jisté, to vám řeknu až v osm.“ No, co se dalo dělat, buď pojedeme jako vždy na socku a budeme každou chvíli přestupovat a doufat, že nám vrátí peníze za lehátka a nebo si počkáme na Haška. Nakonec jsme se rozhodli pro variantu číslo dvě a za chvíli se vítáme s Vlašimskou sekcí výpravy. Morek nám každému přivezl kilo broskví, které prohrál loni v Rumunsku, tak nám čekání na vlak docela uteklo a v devět nastupujeme do zpožděného vlaku, který veze naše lehátka.
Nakonec se zpoždění ukazuje jako výhoda, neboť lehátkový vůz je téměř celý náš. V Brně k nám přistupuje ještě několik lidí, většinou podobní dobrodruzi jako my, kteří míří do Albánie a nebo do Černé Hory. Samozřejmě si hned lehátka dáváme do lehátkové polohy, pospáváme a pročítáme si informace a cizí zážitky z míst, kam se právě chystáme.
Erzsébet híd (Elizabetin most)
Před čtvrtou odpoledne přijíždíme do Budapešti a od našeho stevarda se dozvídáme, že vlak, který nás měl odtáhnout do Bělehradu jsme nestihli, a proto zde máme sedmi hodinovou nucenou zastávku. Nechce se nám válet se sedm hodin ve vagóně na nádraží Keleti, a tak se domlouváme s dvěma důchodci, dáváme si k nim naše věci a vyrážíme na prohlídku města. Naše kroky vedou nejprve k Dunaji na Erzsébet híd (Elizabetin most) a na starý hrad Buda, kde kromě jiného sídlí národní galerie. Od hradu jezdí dolů stará lanovka, podobná té, co tahá lenochy u nás na Petřín. My však jdeme přes zahrady za mírného deště po svých a přicházíme k pěknému starobylému mostu Széchényi Lánchíd, po kterém se vracíme na druhou stranu Dunaje.
Budavári Palota (hrad Buda)
Po nábřeží pokračujeme proti proudu až k právě opravované budově Maďarského parlamentu. Po cestě nás zaujalo množství kovových modelů bot na hraně nábřeží, které zde byly pro připomenutí holocaustu. U parlamentu jsme začalo pršet a tak jsme se pomalu začali vracet zpět na nádraží, po cestě jsme se stavili ještě u kostela svaté Elizabeth a pak již hurá do tepla našeho vagónku na večeři a spát.
Za úsvitu jsme dorazili do Bělehradu, kde jsme měli opět tříhodinovou přestávku při čekání na vlak, který by nás dotáhl do Baru. Tuto přestávku jsme však prospali a vzbudil nás až stevard, který každému přinesl k snídani housku namazanou máslem k tomu pršut a minerálku. Celý den jsme dnes strávili ve vlaku přes Srbsko a Černou Horu. Hlavně v Černé Hoře už bylo na co koukat, neboť jsme jeli podle hlubokého kaňonu řeky Tary. Na celé cestě bylo také několik desítek tunelů, mostů a jiných zajímavostí. Také jsme se postupně seznamovali s ostatními cestovateli a vyměnili si zkušenosti a informace o Albánii a Černé Hoře, kterou my máme již projetou.
Konečně v Baru
Vzpomínka na holocaust
V půl deváté večer konečně, s dvanácti a půl hodinovým zpožděním, přijíždíme do Baru, loučíme se se stevardem a přemýšlíme kde se vyspat. Naše kroky vedou nejprve k moři, kde však fouká šílený vítr a strhává z moře kapičky slané vody, takže za chvíli přes brýle nic nevidím. Nakonec jsme skončili za přístavem v areálu nějaké opuštěné továrny, kousek od maringotky místních cikánů.
Galerie k zápisku
Diskuse k zápisku
V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky
Nové články vychází tak často, jak nám to jenom jde, obvykle alespoň třikrát týdně. Zprávičky o cestování vychází průběžně.
© Cestovatel, o.s. - podmínky použití, kontakty, reklama na Cestovateli, ochrana osobních údajů, podpořte Cestovatele, jak psát pro Cestovatele..