Konečně v Albánii a pevnost Rozafa

Ráno se probouzíme pod modrou oblohou, rychle balíme a přesouváme se na hlavní silnici stopovat do Albánie. Na stop se rozdělujeme a sraz si dáváme u pevnosti Rozafa. Já s Kaluž jedeme nejprve cisternou, která vozí vodu do přímořských vesniček a pak nás bere nějaký chlápek pocházející ze Srbska, žijící v Lichtenštejnsku, který je na návštěvě u své rodiny v Černé Hoře. Ukazuje nám jejich „Velkou plažu“ a zve nás domů na kafe. Umí německy, tak jsme si docela popovídali a pak nás odváží až na hranice s Albánií. Hranice již klasicky přecházíme pěšky a předbíháme tak dlouhou kolonu aut. Zajímavostí také je, že za auta přijíždějící z EU se platí vstupní poplatek 10 €. Pro zajímavost uvedu ještě příhodu, která se přihodila Martinovi s Morkem, Eliškou a Mencákem, kteří se (jak už tomu na stopu bývá) setkali v jednom autě. Přes hranice je vezl nějaký Albánec, který se zeptal, zda umí Morek řídit a nechal mu auto, aby popojížděl a šel uplatit celníky, aby mohli hned jet a pak Morka v řízení opět vystřídal.

Já s Kaluž si hned u cedule „Welcome to Albania“ stopujeme dodávku, v které sedí vpředu tři chlapi. Jeden dvoumetrový, 120 kilový obr řídí, jeden nejvíce opilý se nás furt otáčí a snaží se komunikovat a mezi nimi sedí jeden vyzáblý střízlík, který se na nás neustále zubí svou téměř bezzubou pusou. Každou chvíli se mezi sebou bavili, pak se na nás otočili a začali se smát a pak zas něco řekli a smáli se ještě víc. Nebudu vám nic nalhávat, měli jsme půlky stažený a domýšleli si ty nejhorší scénáře naší cesty do Albánie a zároveň si rozdělovali naše potenciální soupeře. Nakonec k žádné vraždě nedošlo a v pohodě nás vyložili u starého mostu přes řeku Buna, hned naproti pevnosti Rozafa.

Přešli jsme tedy po starém železo-dřevěném mostě (jen tak mimochodem, jedná se o most na hlavním tahu z Černé Hory) na druhou stranu a začali stoupat k pevnosti. Samozřejmě jsme šli zkratkou skrz úzkou uličku, kde byl silně cítit kouř ze spalovaných plastů, na kterých připravovala jakási žena něco k jídlu. Míjíme také jednoho stařičkého žebráka válejícího se v prachu cesty a vyjíždí po nás, naštěstí přivázaný, starý prašivý pes.

Před branou se potkáváme s ostatními, kteří již zde asi hodinku čekají. Při pohledu na ceník si nemůžeme nevšimnout, že zde měří dvojím metrem. Albánci mají vstup za 100 lek a ostatní za 200 lek. Nakonec dáváme vrátnému 1 000 lek za všech devět a na oplátku nedostáváme lístek a můžeme si schovat batohy u něj v pokladně. Asi je na některých z nás vidět, že se bojí o svou svačinu v batohu, tak nám ukazuje vizitku, ať si klidně opíšeme jeho jméno a ujišťuje nás, že jsou batohy v bezpečí.

Samotná pevnost, kterou na soutoku řek Drin, Buna a Kir, založili Ilyrové a mnohem později ji osídlili Benátčané a také Turci, podle pověsti dostala jméno po manželce jednoho ze tří bratrů, kteří ji stavěli. Během noci jim ale zlý duch vždy zbořil vše, co vybudovali. Bratři se proto pro radu vydali k moudrému poustevníkovi. Ten jim poradil, že zlý duch jejich dílo nechá napokoji, pokud jeden z nich obětuje svou manželku. Bratři se dohodli, že do zdi pevnosti zazdí tu ženu, která jim jako první přinese oběd. Dohodli se, že o svém záměru žádné z manželek neřeknou. Slovo ale dodržel jen nejmladší bratr a ostatní dva své ženy varovali. Oběd jim tedy nazítří přinesla Rozafa, která se pak stala obětí a byla zaživa zazděna. Žena ale v té době byla čerstvou matkou a proto požádala, aby byl ve zdi ponechán otvor, kterým by mohla kojit svého syna. Pověst praví, že ze zdi pak vytryskl pramen mléčně zbarvené vody. Kojící ženy proto přicházejí do pevnosti a vodou z místní studánky si potírají prsy.

V pevnosti je hned několik vyhlídek na nedaleké město Škodra a na řeky pod pevností. Nejhezčí je však vyhlídka z bývalého minaretu, který zde zbyl jako památka Turecké nadvlády. Po točitých schodech stoupáme tmou až nahoru, kde se jen tak tak vejdeme a raději sedíme, protože zde není žádné zábradlí, ani jiná zábrana proti pádu z patnácti metrového minaretu. Na zadním nádvoří je kromě další vyhlídky, tentokráte z hradeb na řeku, také stylová restaurace a za dalších 50 leků můžeme nahlédnout do sbírek pevnostního muzea. V pevnosti je také několik starých nepoužívaných studen, či spíš nádrží na vodu, ve kterých nyní bydlí netopýři, kteří o sobě dávají vědět hlasitým pískáním.

Z pevnosti jdeme po staré, oleštěnými kameny vykládané, silnici dolů k řece a dál po silnici do města Škodra. Vedle cesty spatřujeme také naší první suchozemskou želvu. Město Škodra (Shkodër) je jedním z nejstarších měst v Evropě a čtvrtým největším městem Albánie. Pro nás mělo město dvě tváře. Na jedné straně nová, zámkovou dlažbou vyložená hlavní třída, lemovaná domy s novými fasádami a zelení. Na straně druhé špinavé, rozbité ulice, plné odpadků a toulavých psů, lemované hnusnými, oprýskanými a šedivými domy. Co mají ale obě tváře a vůbec všechna Albánská města společné, jsou kontejnery na odpadky, které mají urvanou většinu koleček a vrchní víka a všechny příšerně smrdí.

My se však těšíme do hor, a tak si dáváme jen malou svačinku v podobě deseti kilového melouna a hurá směr Koplik. Kaluž se nechce šlapat s těžkým batohem a přemlouvá mne, abychom zkusili stopovat již tady ve městě v relativně hustém provoze. Moc se mi to nezdá, ale batoh je opravdu těžký, tak to zkouším a hned první auto nám staví. Mladý veselý Albánec nás veze na výpadovku a říká nám, že můžeme použít služeb místních fugónů. To z díky odmítáme a jdeme stopovat k benzínce, která je zajímavá svým hustým černým mazuto naftovým jezírkem. „Asi samoobslužná pumpa v případě, že je zavřeno.“ Netrvá to dlouho a už se vezeme s dvojicí mladých Albánců, kteří svou neznalost jazyků, řeší telefonátem kámošovi, který dělal pár let v Anglii a nabírají ho jako tlumočníka. Ten naopak umí o hodně lépe než my a diví se, co nás táhne do hor, proč nekouříme a proč nejdeme raději na nějakou discotéku, kde to žije.

S ostatními se setkáváme ve vsi Kopliku i Sipërm, kde se ihned stáváme atrakcí číslo jedna. Postupně se u nás střídá celá vesnice, někteří se chtějí s námi vyfotit, jiní se chtějí jenom podívat a ty nejodvážnější si chtějí povídat. Nakonec přichází středoškolská učitelka angličtiny a zve nás k sobě před barák, kde nám nabízí místo na spaní a přináší nám meloun a rajčata. Když konečně přijede i Martin s Morkem, říkají nám, co se dozvěděli na stopu a v hospodě, kam je pozvali. „Prý jsme blázni a sebevrazi, když chceme spát u těchto vesnic a v horách. Jsou zde prý banditi, vrazi a zloději, kteří nás buď okradou a nebo rovnou zabijí a rozprodají na náhradní díly. A jestli chceme za každou cenu do hor, tak máme spát ve vsi Razëm před policejní stanicí, tam bychom to prý mohli přežít.“ Po těchto informacích se podvědomě doposud přátelští, i když trochu vlezlí, obyvatelé vesnice mění v krvežíznivé bestie lačnící po našich věcech a možná i životech.

Loučíme se tedy s paní učitelkou a před zraky asi 20 dětí „zdrháme“ ze vesnici. Kus za vesnicí, pod rouškou tmy, zahýbáme do pole a připravujeme se na noc. Hlídky se nám držet nechce, tolik se zas nebojíme, ale pro jistou si svazujeme batohy k sobě a provázky si protahujeme pod karimatkou, aby nás případný host odnášející si náš bágl probudil. V noci přichází menší přeprška, tak narychlo stavíme stan a bágly i boty necháváme jen tak v předsíňce.

---

Galerie k zápisku

Stopem do Albánie	Konečně v Albánii
Starý most před Škodrou	Pevnost Rozafa
Pevnost Rozafa I.	Rozafa - nádvoří
Pohled na město Škodra	Rozafa - minaret
Konečně v Albánii a pevnost Rozafa Zobrazit všechny obrázky — celkem 13 obrázků

---

---

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky