
Asi po hodině prodírání konečně vylézáme z bukového pralesa a přicházíme na náhorní planinu plnou ostrých škrapů a krasových závrtů. Cestu zde však bohužel opět nevidíme. Posíláme výzvědnou skupinu na obhlídku okolí a nalezení cesty, ale bohužel nic. Vyšplháme se tedy všichni na jeden z vršků, kocháme se zdejší pro nás nezvyklou krajinou a přemýšlíme kudy nejlépe dál.
Po dlouhém koukání do mapy, do GPSky a do terénu kolem nás pomalu vyrážíme touto bezvodou krajinou. Chvíli se snažíme jít po jakémsi falešném hřebenu, abychom měli přehled a viděli na „cestu“, ale po několika minutách jsme nuceni krkolomně slézat do jednoho ze závrtů na jehož dně Vojta potkává první, zatím malou, zmiji růžkatou. (Zmije růžkatá – Vipera ammodytes je malý had, termín „růžkatá“ pochází z výběžku malých šupin umístěných na špičce jeho nosu. Tato zmije je odpovědná za mnoho uštknutí. Po uštknutí byla zaznamenána úmrtí. Její jed je hemotoxický, způsobuje kruté bolesti a masivní poškození tkáně. Šance na přežití se zlepšuje při včasné lékařské pomoci.) Když se propleteme hustým porostem, který je na dně každého závrtu opět šplháme nahoru, abychom v zápětí spadli do dalšího a tak dále. Cestou ještě potkáváme, kromě několika zmijí, jednoho malého štíra, zato po vodě, která nám již pomalu dochází, ani památky.Takovouto krajinou jdeme až do odpoledne, kdy přicházíme pod vysoké sedlo, v němž již zezdola jasně rozeznáváme kamenného mužíka, který nás utvrzuje, že jdeme správně. Plni radosti z toho, že jdeme správně a očekávání, že za sedlem již nebude takováto bezútěšná krajina, téměř běžíme po travnatém svahu nahoru. Když se vydrápeme asi o 120 metrů výše do sedla, zjišťujeme, že se vlastně o žádné sedlo nejedná (sedla jsou v krasu většinu falešná za nimi je závrt a další sedlo) a i krajina není zelenější, ale naopak. Ještě více ubylo zeleně a stromů a závrty s travnatým dnem vystřídaly jako břitva ostré škrapy.
Krajina je to sice na pohled velmi zajímavá, ale s kupícími se mraky a ubývajícím světlem působí poněkud strašidelně a na někoho možná i trochu depresivně. Pomalu a beze slov putujeme touto krajinou, obdivujeme větrem skroucené borovice, které vypadají jako obří bonsaje a přemýšlíme, jak se v této krajině, plné škrapů řezajících naše pohorky vyspíme. Takto pokračujeme ještě asi dvě hodiny směrem na východ, až se před námi jako mávnutím kouzelného proutku objevuje rovný plácek porostlý trávou. Tento zelený ostrov v moři škrapů poskytuje místo akorát tak pro dva naše stany a skromné ohniště. Když kousek za „ostrovem“ objevíme závrt plný loňského sněhu, naše radost je dokonalá.
Rychle stavíme stany, igelitky nacpáváme sněhem a snažíme se ve zdejší pusté krajině najít trochu dřeva na oheň. Při hledání dřeva Jakubáč nachází pod jednou z velkých borovic malý pramínek vody s vydatností pět PETek za hodinu. Takže se nám vlastně podařilo najít ideální tábořiště, kterému chyběla pouze voda na umytí našich těl po pětidenním putování.
V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky