Bolívie

Studijní pobyt v Cuzcu se zdál jednu chvíli jako nekonečný, proto jsme se s kamarádkou rozhodly podniknout cestu do Bolívie. Jako ideální se zdálo využít období peruánských regionálních voleb, které je typické množstvím stávek a tudíž i volna na univerzitě. Během 24hod jsme vše vymyslely, koupily jízdenky, sbalily věci. Vyrazily jsme – dvě rádoby zkušené cestovatelky – z Cuzca v 10pm se společností Litoral do La Paz (50 solů/osobu). Zhruba dvanáctihodinová cesta proběhla v pohodě, nepočítám-li ovšem asi dvouhodinovou zastávku na hranici s Bolívií, kde jsme museli v hrozném mrazu hodinu čekat na otevření migračního. Ještě že byly ulice plné tradičně oblečených babiček nabízejících čaj z koky. A vyzkoušely jsme vynikající koktejl, batido de Puno. Po vyřízení migračního na peruánské straně a zaplacení pětidolarové pokuty za zapomenutý migrační lístek z pasu jsme konečně získaly další razítko do pasu – z Bolívie. Juchůůůů!:-) V La Paz, hlavním administrativním městě Bolívie, jsme na autobusovém terminálu ihned koupily jízdenku do Uyuni (100 boliviánů/osobu, 1:7 k dolaru). Jedno odpoledne strávené v La Pazu se nám vzhledem ke “kráse“ města jevilo jako naprosto dostačující. Co nás v tomto městě ovšem velice zaujalo, bylo místní tržiště San Francisco, které svou velikostí, uspořádaností, čistotou a především cenami získalo během pár chvil naši přízeň. V 19:50 jsme v hodně bolivijském autobuse opustili La Paz. Na cestě jsme získaly nezapomenutelnou zkušenost s Izraelci (první a snad i poslední), s bolivijskými neasfaltovanými silnicemi a taky hroznou zimou. Vzhledem k tomu, co nás však ještě mělo čekat, byla tohle procházka růžovou zahradou…

V 6am jsme v ne zrovna svěžím stavu dorazili do Uyuni. Zima byla veliká. Ubytovaly jsme se hned v prvním hostelu, na který jsme narazily, s teplou vodou za 60b. Celé dopoledne jsme prospaly a chytře jsme do města vyrazily až ve 2pm, čili přesně v čas siesty, kdy nikdo nepracuje. (Ovšem ne že by to byla nějaká přílišná změna oproti jiné denní době.) Nemohly jsme nikde sehnat cokoliv k obědu, žádná denní menu, žádné babky nabízející papas rellenas. V Uyuni chcípl pes. Naštěstí jihoamerická flexibilita a podnikavost je v jistých věcech na docela vysoké úrovni (zvláště pokud se jedná o vidinu finančního přivýdělku), takže jsme oběd nakonec dostaly. Paní v restauraci, kde se v neděli a natož v době siesty v žádném případě nevaří, na naše přání najíst se zareagovala poměrně rychle. Vyběhla na místní tržiště, nakoupila suroviny a připravila pro nás největší řízek, jaký jsem kdy viděla. Ehm, a taky snědla.:-) Po obědě jsme obešly agentury nabízející tour do Salar de Uyuni. Zalíbila se nám agentura „Nueva Aventura“, u které jsme za 600b koupily třídenní tour (zahrnuje dopravu, ubytování, jídlo, průvodce). Určitě se vyplatí zaplatit si tour až přímo v Uyuni, protože jak jsme se později dozvěděly, všichni naši spolucestující, kteří měli tour zajištěnou z jiných měst, zaplatili mnohem více. Přepadená nějakou peruánskou chřipkou, už druhý den na Paralenu jsem zbytek odpoledne i noci prospala.

Tour po Salar de Uyuni

Z Uyuni jsme s hodinovým zpožděním (čili nejen „hora peruana“, ale také „hora boliviana“) zamířili v Toyotě Land Cruiser k Cementerio de Locomotorias (vlakový hřbitov). Docela zajímavé, rezavé a staré vlaky uprostřed pouště. Spolu s námi tvořili naši skupinu finský pár, Nor, Ital a více než jednoduchý průvodce. Následující 3 dny byly ve znamení rychle vyběhnout z auta, nafotit krajinu a pokračovat v cestě. Další zastávkou byla vesnička Colchani, kde bylo možné nakoupit suvenýry ze soli, a poté Salar de Uyuni, největší solná pláň na světě, s rozlohou větší než 10 000km2. Zde jsme strávili asi 2 hod, díky jedinečnému prostředí jsme nafotili strašně moc nádherných fotek. Škoda, že jsme později o všechny přišly. Ale to předbíhám. Po obědě jsme pokračovali v cestě, rozhodně však ne po cestě. Občas jsem vůbec nestíhala a nechápala, jakým terénem může auto projet. Celí vyhrkaní jsme dorazili na Isla de los Pescados (Rybářský ostrov) nebo jinak Isla Incawasi, zaplatili vstup 15b a užívali si naprosto dokonalou krajinu. Nic takového jsem v životě neviděla. Ostrov plný kaktusů uprostřed bílé pouště. Poté nás čekala několikahodinová jízda až k místu první noci – hotelu ze soli. Všechny nás toto ubytování moc mile překvapilo, fakt pěkně zařízený a čistý hotel. Večer jsme strávili moc fajn večer s vínem, já nadopovaná všemožnými léky.

V 6.30am budíček, strašná zima, navíc mi bylo mnohem hůř než předtím. Naštěstí cestování v autě není nic náročného. Dnešní den zpětně hodnotím jako jeden z nejhezčích dnů, které jsem kdy prožila, scenérie, které se nám nabízely, byly naprosto ale naprosto dokonalé, neustále se měnící krajina, občas neuvěřitelně barevná, jindy vyloženě pouštní. Těžko popisovat, ale je to jedno z nejhezčích míst, které jsem kdy navštívila. Ráno jsme z vyhlídky pozorovali živý vulkán. Laguna Hedionda nás ohromila obrovským množstvím plameňáků, další laguny Hondo, Cañapa a Chiarkota jenom tím, jaké byly. Po cestě jsme také potkali pouštní lišku. U jedné z lagun jsme se naobědvali, pak nás čekala úchvatná Montaňa de 7 colores (hora sedmi barev) a po ní uprostřed pouště Árbol de piedra (kamenný strom). Kolem 16hod odpolední jsme museli zaplatit 150b za vstup do národního parku, jehož jednou z hlavních atrakcí je Laguna colorada (Barevná laguna), červeně zabarvená díky řasám. Další jedinečná scenérie. Od laguny jsme zamířili přímo do hostelu, tentokrát nic moc. Večer byla strašná zima.

Ráno jsme vstávali už ve 4:30. Doteď nechápu, proč, hodinu jsme čekali, než náš průvodce bude připraven. Bylo zhruba minus 10 stupňů. Dojeli jsme ke gejzírům, u kterých nás přepadlo svítání. Moc často se mi nestává, abych se budila na východy slunce, takže jsem si to náležitě užila. Fakt parádní. Uměle vytvořený gejzír Sol de maňana (4850m) a další přírodní gejzíry mi připomněly Yellowstone NP. Moc dlouho jsme se u nich kvůli zimě ale nezdržovali a pokračovali až k místu snídaně – Termas de Polques (termální prameny). Zde se největší odvážlivci mohli vykoupat v Aguas calientes, já jsem z důvodu chřipky odolala a smočila jen nohy. Odtud jsme pokračovali k Laguna Verde (Zelená laguna), jejíž zabarvení je způsobeno arsenem, olovem, mědí a dalšími těžkými kovy obsaženými ve vodě. Tím pro nás v postatě skončila celá tour, zbývala už pouze zhruba osmihodinová cesta zpátky do Uyuni. V Uyuni jsme koupily lístek do Potosí a v autobuse plném Bolivijců vyrazily v 7pm na sedmihodinovou cestu. Ve 2am jsme si v hornickém městě vzaly taxika a nechaly se zavést do předem zamluveného hostelu.

Potosí

Toto město se mi vrylo do paměti víc, než bych si přála. Centrum ve srovnání s La Pazem moc pěkné, ovšem množství dorážejících žebráků atmosféru klidného města trochu kazilo. Ubytované jsme byly v centru za 30b/noc, baňo compartido (sdílená koupelna) jsme měly samy pro sebe, turistická sezóna už naštěstí skončila. Potosí je nejvýše položené město na světě a je známé především díky těžbě stříbra. Místní doly jsou zpřístupněny pro turisty, je ovšem zapotřebí domluvit si vstup s nějakou místní agenturou. Nám byla doporučena agentura Koala. Za 100b jsme si zaplatily prohlídku dolů. Je to trochu dražší než ostatní agentury, nicméně 15b z každé vstupenky jde přímo horníkům, čili rozhodně není čeho litovat. Navíc specifikem této agentury je, že bere turisty přímo mezi pracující horníky, do žádného pro turisty upraveného prostředí. Oblékli jsme se do zapůjčeného oblečení, dostali helmu na hlavu a svítilnu. V obchodě jsme mohli nakoupit dárky pro horníky, např. dynamit. Náš průvodce nám ukázal hornický rituál s 96 % alkoholem, opravdu to pil. Chtěla jsem trochu ochutnat a málem jsem u toho přišla o zrak… ti horníci musí být ale tvrďáci! Pak nás autobus vyvezl přímo k dolům Cerro Rico, nyní nás čekala nejnepříjemnější část – jít do tmy, stísněného prostoru, strašného prachu, tepla a nedostatku vzduchu.

Těžko popisovat, bylo to strašný. Několik pater, mezi nimiž vede pouze úzký tunel, taková klouzačka, kterou člověk musí projet nebo se proplazit. Časté otřesy půdy – „to nic, to jsou jen výbuchy dynamitu“. V dole každý pracuje na vlastní triko, celá hora je provrtána skrz naskrz různými šachtami, čili nechápu, jaká bezpečnostní pravidla v případě použití dynamitu používají. Ale asi jim to funguje. V hlavě mi běhala současně se odehrávající tragédie 33 chilských horníků a z klaustrofobického záchvatu, který mě přepadl, jsem byla vyléčena až nabídkou horníků, že mi dají dýchání „boca-boca“ (z úst do úst). Vtipálci. Do dolů už mě nikdy nikdo nedostane. Nicméně jsem ráda, že jsem toto prostředí poznala, obdivuju všechny horníky z Potosí (i odjinud), že dokážou pracovat 6 dnů v týdnu, minimálně 8 hodin denně, často sami v úzkém temném tunelu, jenom s kladivem v ruce, celý den bez jídla a pití – jen s kokou. A to všechno za směšný výdělek, který se odvíjí od množství vytěžených hornin. Před vchodem do dolů pro nás jeden z horníků připravil na ukázku výbuch, zapálil před námi dynamit, tak jsem si ho samozřejmě musela vzít do ruky. To je zážitek, držet zapálený dynamit!:-) Po dolech jsme byly natolik vyčerpané, že jsme šly hned zpět do hostelu. Noc byla utrpením. Přežila jsem chřipku, rozchodila jakžtakž zážitek z dolů, ani dynamit mi v ruce nevybouchl, ale smažená vajíčka v Bolívii předčila úplně všechno. Celý následující den jsme proležely v posteli a prospaly. A proběhaly.

V sobotu jsme se odhodlaly posunout se v naší cestě trochu dál a dojely jsme do Sucre, hlavního města Bolívie. Ačkoliv jsme tu původně chtěly strávit minimálně jednu noc, náš zdravotní stav nám říkal, abychom se urychleně vrátily do Cuzca. Na Sucre tudíž zbylo pouze jedno odpoledne. Historické centrum je opravdu pěkné, ovšem opět plné otravných žebráků. Jeden z nich mě pronásledoval několik minut, dokonce na mě i sahal… zlatí peruánští žebráci, kteří pouze nečinně sedí na ulicích a maximálně natahují ruce. Je mi to sice líto, ale kdybych každému žebrákovi měla přispět, tak zanedlouho budu sedávat a natahovat ruce i já. Večer jsme vyrazily autobusem do La Paz. Moc jsme nechápaly, proč cesta trvá 12hod, když je Sucre od La Paz na mapě vzdálené max 6hod. Aha, 2 hlavní bolivijská města nejsou propojena silnicí. A jaké pro nás bylo překvapení, když jsme se po 3 hodinách jízdy objevily opět v Potosí. Tohle město nám byl čert dlužen. Navíc jsme celou cestu absolvovaly bez dek a teplého oblečení, protože pro zaměstnance společnosti byl problém vyndat dva batohy, abych se mohla dostat ke svému. V autobuse bez pořádného topení, nedovřenými okny a s venkovními teplotami pod nulou se pak z každé cesty stává utrpení. Ve 2am autobus zastavil, my jsme celé rozespalé, zmatené a zmrzlé vyběhly na WC. Koho by v té chvíli napadlo, že během 5min přijdeme o všechny věci. Po 4 měsících každodenní ostražitosti jedna chyba a hned za ní musíme dost draze pykat. O můj mobil a peníze moc nešlo, ale Vendy přišla o foťák, navíc se všemi fotkami. Těmi úžasnými fotkami ze Salaru… Není pochyb o tom, že to byl někdo z autobusu. Ale kdo? Řidiči to samozřejmě bylo úplně jedno, stejně jako všem ostatním, zavazadla jsme všem cestujícím prohledávat nemohly, s místní zkorumpovanou policií to nemělo smysl. Zapomněly jsme na zimu, na to, že nám je zle a zbytek cesty jsme se smiřovaly se ztrátou. Já v tu chvíli nenáviděla celou jižní Ameriku.

V La Pazu na autobusovém terminálu jsme hned po příjezdu, asi v 8am, koupily jízdenku do Cuzca a během několika desítek minut jsme vyrazily opět se společností Litoral zpátky do Peru. V autobuse nás bylo zase málo. K našemu zděšení však řidič v nějaké vesnici nabral místní lidi, babky s obrovskými sukněmi a mega pytlemi, a nechutné dědky. Z pohodové cesty se tak stala další cesta za trest. Moje snaha vychovat jednoho dědka, který plival v autobuse na zem, se nesetkala s přílišným úspěchem a on vesele pokračoval v nechutném počínání dál. Ani Spiderman v televizi nám nespravil náladu. V 8pm jsme dorazily konečně do Cuzca, vzaly taxika a dojely domů.

Současná karma článku: 10.43
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

jeden z dělníků, doly v Potosí	Salar de Uyuni
Isla del Pescado	Árbol de Piedra
Termas de Polques	Laguna Hedionda a plameňáci

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky