
To se takhle Luba rozhodla, že mi půjčí kolo.
To jsem se takhle rozhodla, že se tedy pojedu projet. Samozřejmě po všech nedělních záležitostech, jako byl ranní déšť, pozdní vstávání, časný oběd, čaj, odpolední déšť, portugalské palačinky, odvirovávání počítače a tak.
Netuším, jak vypadá kolo Ukrajina. Ale takhle nějak si ho představuju. Na prvních metrech jsem se málem zabila, pak jsem si jakž takž zvykla, k tělu mi ale nepřirostlo. Luba má veškerý můj obdiv, že je schopná na tom kole jezdit. To my rozpištěnci s horským nebo trekovým ořem nedokážeme pochopit.
Po prvním kopečku, kdy jsem zjistila, že se opravdu nepředkloním, abych se mohla opřít do pedálů, jsem změnila názor a z cyklistického odpoledne se stalo odpoledne fotografické. Luba se totiž rozhodla, že mi půjčí i foťák. Digitální foťák, abych mohla fotky hned poslat a ukázat. Sesedla jsem tedy z kola, vyškrábala se remízkem mezi cesmínou a ostružinou k ostnatému drátu a kochala se výhledem. Zapnula jsem foťák, vyfotila pár fotek, chvíli si hrála s nastavením, zkoušela měnit clonu, vyfotila pár fotek… a pak došly baterky.
Jakmile se z fotografického odpoledne stalo opět odpoledne cyklistické, musela jsem dokopce. Cestou necestou, jakou tohle kolo ještě v životě nejelo a asi už v životě nepojede.
Kopec nad Aachenem je prošitý různými cestami a cestičkami, asfaltovými, šotolinovými i jen vyšlapanými. A v neděli odpoledne se to hemží místňáky na kolech, s hůlkou, běžícími i chodícími. Velká většina z nich se drží právě na asfaltových cestách. Takže na ukrajinské cyklisty zbývají ty horší, užší, zajímavější.
Navštívíla jsem místo, kde se potkává Německo, Holandsko a Belgie a taky spousta Němců, Belgičanů, Holanďanů a jiných. Aby se tam všichni vešli, postavili tam rozhlednu.
Pak začalo pršet, takže z poklidného odpoledne se stalo odpoledne rychlé, mokré, chladné, nahozené a brzdama víc skřípající než brzdící.
|
Nad Aachenem směrem k Belgii |
Taky nad Aachenem |
|
Vysílač za plotem |