Obrázek dvanáctý - poslední

Zatímco venku mi na rozloučenou sněží a uvnitř zpívá Tracy Chapman, úplně uvnitř je tak trochu smutno. Je to zvláštní pocit, strašně se těšit po víc než půl roce domů a zároveň strašlivě nechtít odjet z míst, kde se pomalu začínáte taky cítit doma. Doma se vším všudy včetně známých, kamarádů a dobrých kamarádů.

Na pruhovaném koberci se válí poslední igeliťáky, foťák, telefon zbavený německé simkarty, perníkový zajíc a deštník za dvě eura, který jsem použila přesně dvakrát, zato jsem asi třicetkrát promokla durch.

Když jsem ke své rozpadající se Gemmě přidělávala karimatku, připadala jsem si trochu nepatřičně v dnešní době kufrů na kolečkách. Ten pocit vlastně začal už v pátek, když jsem po kamarádovi posílala domů izolepou oblepenou papírovou krabici. Zatímco on a jeho přítelkyně si vesele capkali po nástupišti, já jsem za nimi supěla s banánovkou v náručí. Mám já tohle zapotřebí? No, asi mám. Přece jenom, kolikrát v životě jsem potřebovala kolečkový kufr a kolikrát Gemušu?

Pravda je, že na Gemuši je to už docela poznat a to čímdáltímvíc. Řekněme, že tohle je její třetí poslední cesta. Zajímalo by mě, kolik jich ještě bude, než se rozpadne definitivně, a jestli existuje Gemmí nebe…

Jo, poslední. Poslední obrázek tentokrát opět bez obrázku. Všechno ostatní, co jsem sem chtěla napsat o Německu, Němcích a mně v Německu, budou už jenom dodatky. Zítra… vlastně asi tak za čtyřiapůl hodiny jedu domů. Nebo jedu pryč?

Současná karma článku: 12.85
Co je to karma a jak funguje?

Diskuse k zápisku