S rozbřeskem dne se dramaticky změnily kulisy, s nimi osoby a snad i čas, změnilo se vše: po pravé ruce se vynořila hladina nejmenšího světového moře, odleva k nám z kteréhosi minaretu arabské volání adhánu a než jsem se stačil vrátit na své sedadlo, ponořilo se osazenstvo kupé kromě spícího Petra do ranní motlitby. Ke chvále Alláha podle svého starodávného obyčeje střídavě zvedají dlaně a pak se uklání až k zemi směrem k Mekkce, v našem případě čelem k Marmarskému moři. Zcela na závěr se stejně jako při katolickém pozdravení pokoje obrací ke spoluvěřícím napravo a pak nalevo a nakonec přes hradbu civilizací podávají ruku i mně. Čtvrtá cesta mezi muslimy se mi stává i čtvrtým pokusem pochopit alespoň zčásti jejich odlišný pohled na svět, jejich mentalitu i to, proč se přesto ve světě islámu navzdory našim zažitým představám vždy cítím nesmírně hezky...

K nesmazatelným zážitkům ještě z doby reálného socialismu patřily vždy houfy špinavých rumunských dětí, srocujících se pod okny našich vlaků či autobusů a žebrajících prakticky o cokoliv As nimi i jejich likvidované vesnice a zčernalé, šedé zdi měst - obraz, který přetrval beze změny. Arad rozkopaný stejně jako před třemi lety, špatně zásobené výlohy obchodů dosud marně čekajících na lepšího vlastníka než je stát, všude se vířící prach. K tomu všeobecná, ve vzduchu přímo hmatatelná apatie, veksláci a neustálý strach o zavazadla. Šokující obrázek pro nejstarší z nás, kteří poznali krásu a kulturnost rumunských měst ještě v době meziválečné, kdy království v Karpatech bylo naším předním spojencem...

V dvoumilionové Budapešti není právě snadné se vyznat i pro člověka, který tu není poprvé. S přáteli ji známe z let osmdesátých, kdy jsme sem cílili své "exilové" jízdy za svobodymilovnými plackami a pro nadýchnutí se daleko čerstvějšího politického vzduchu. A přestože jsme ji celou projeli za neobyčejných okolností naposledy před třemi lety - tehdy autostopem s kurdským řidičem za volantem - spoléháme nyní raději na nejjistější dopravu podzemkou, které je letos právě rovných sto let. Mimochodem, na sklonku minulého století byla otevřena jako šestá na světě...

Stáli jsme nad řekou, stínili si oči před ostrým červencovým sluncem a užasle pozorovali scenérii protějšího břehu.

Nebyla to jen zdaleka viditelná kopule ostřihomské katedrály, zrcadlící se v klidných vodách Dunaje, a ani zbytky arpádovského hradu z 1O. století na Hradním vrchu vysoko nad řekou, co napoprvé upoutalo naši pozornost. Překvapeně jsme totiž zírali na torzo ještě zdaleka nedokončeného mostu ze slovenské na maďarskou stranu, a pak očima rychle přelétli jízdní řád zdejšího přívozu. Až když bylo jasné, že do večera budeme suchou nohou v Uhrách, mohli jsme se věnovat nerušenému rozjímání nad nádherou již zastíněného obrazu...

Já se celkem snažím dělat dobré skutky. Když vidím nějakého staříka (myslím opravdového staříka a ne nějakého šedesátníka v rozpuku mládí a síly), neberu žádné ohledy na svou chatrnou a věčně unavenou tělesnou schránečku a pustím ho sednout. Tedy nabídnu mu své místo...

Vracel jsem se domů ze svých prázdnin. Přestupní stanicí se stal Londýn. Naštěstí jsem tam měl čekat na autobus do Prahy jenom asi dvě hodiny. Byl jsem unavený a těšil jsem se domů. Nu a protože vždycky když na něčem stavím svoje plány tak se to něco nějak podělá ať je to jak chce napevno zařízený. Co na tom, že na lístku a zrovna tak i v jízdním řádu jsem měl odjezd stanoven na 10:30, už půl roku autobus odjíždí přece v 18:30!!!!

Dříve, vždy když Pámbů dal a napadlo jen trochu víc sněhu, jen těžko jsem odolával hlubokým závějím a místo prošlapanými cestami jsem se brodíval sněhem. Připadalo mi to strašně dobrodružný. Viděl jsem se jako velký polárník a dobyvatel pólů severních, jižních, ale i východních a snad i západních. Myslel jsem si, že musí být ohromná zábava celý den se tak brodit, občas zapadnout po pás (a občas nakrmit psi a navoskovat lyže) a přitom se nebát, že budu od polárního přemrzlého sněhu skrznaskrz promočený (jako jsem byl vždy, když jsem si hrál před barákem ve sněhu, který už byl ve stavu tání nebo ve stavu natavení blízkém)...

Ve městech už je všechno nazdobeno, na stromech nahusto svítí světýlka různých velikostí, všude je to samá hvězda, samý stromek, teď ještě do toho ten předvánoční (s)hon na dárky a na všechna, alespoň trochu kaprovitá zvířátka. Vánoční koledy znějí ulicemi a vůbec každý mluví jen a jen o vánocích. Né, že by jsem byl nějak zaujatý proti vánocům a vánočním časům, to vůbec ne. Ani vánoční atmoška mi v zásadě nevadí. Problém je v tom, že přes veškeré a každoroční vánočnínáladunavozující snahy na mě ta pravá vánoční nálada padne až tak v půlce ledna. Ona se totiž nenechá navodit uměle. Většinou stačí, abych přijel ze školy, byla tma, spousta sněhu, padaly macaté vločky a v ulicích žlutě svítily lampy.